Vše, co potřebujete vědět o mýtu „STYLY UČENÍ“ ve 2 minutách

Styly učení – velice populární nápad, který jednoduše není podporován psychologickou vědou. Sacha Chua / Flickr

Před pár lety při sluncem doprovázené procházce podél Levady na Madeiře jsem se zapovídala s jedním učitelem v důchodu a ukázala jsem mu knihu o mýtech týkajících se mozku, kterou jsem psala.

Příjemný chlapík, nejdříve poslouchal se zájmem o klasických mýtech a nedorozuměních, ale jeho nálada se změnila, když jsem zmínila styly učení.

Jde přesně o chybný názor, podle kterého věříme, že se učíme lépe, pokud jsou nám informace podávány námi preferovaným stylem učení.

Tento přátelský učitel byl nadšený z výhod jednoho konceptu – jeho preferovaným stylem je učení „děláním“ a nikdo by ho nikdy nepřesvědčil o opaku.

Jak široce se věří tomuto mýtu?

Ten učitel, kterého jsem potkala na Madeiře, není zdaleka sám, kdo podporuje mýty.

Jsou propagovány nejen ve stovkách populárních knih, ale také mnohými mezinárodními konferencemi a asociacemi, komerčními společnostmi, které se živí měřením účinnosti stylů učení, a v tréninkových programech pro učitele.

Webová stránka The TeachingEnglish, vedená britským koncilem a BBS troufale tvrdí: „Vaši studenti budou úspěšnější, pokud se vaše styly učení shodují s těmi jejich“ – to podle nich zahrnuje: používání více pravé, nebo levé mozkové hemisféry, uvažovat spíše analyticky, nebo dynamicky, preferovat vizuální nebo sluchové vjemy.

Nedávná studie učitelů z Británie a Číny ukázala, že 96% učitelů věří myšlence preferovaného stylu učení.

Proč je to tak populární?

Rodiče, pochopitelně, rádi věří, že se jejich dětem dostává vzdělání na míru.

Učitelé, také pochopitelně, rádi věří, že jsou vnímaví ke každému jednotlivému žákovi, jeho potřebám a mnoho z nich je motivováno k naplnění ideálů svých žáků.

Navíc, nikdo o sobě nechce přemýšlet jako o neschopném.

Je pohodlnější pro mé ego myslet si, že hodina byla náročná kvůli stylu učení, který nemám rád, než proto, že jsem se nesoustředil nebo prostě nejsem dost chytrý nebo motivovaný.

Jsou nějaké důkazy, které podporují koncept stylů učení?

Ano, jsou, ale experti na toto téma jako Harold Pashler a Doug Rohrer upozorňují, že většina z nich je nedostačujících.

Přesvědčivý důkaz by byl takový, který by ukázal, že lidé preferující jeden styl se učili lépe, když byl materiál v nimi preferované formě, zatímco jiná skupina s jinými preferencemi se naučila to samé lépe, když jim to bylo předloženo v té jejich oblíbené formě.

Ale překvapivě málo studií tohoto formátu přineslo důkazy, které by koncept stylů učení podporovaly; mnohem více důkazů (jako třeba tato studie) je v rozporu s mýty.

Často můžeme pozorovat, že obě skupiny měly lepší výsledky, když se učily jedním konkrétním stylem.

To dává smysl, protože ačkoliv je každý z nás unikátní, je nejefektivnější cesta učení založená ne na našich individuálních preferencích, ale na povaze materiálu, který se učíme – zkuste se naučit francouzštinu piktograficky, nebo geometrii čistě verbálně.

Jsou další problémy s mýty?

Samozřejmě! Další velký problém je, že existuje mnoho různých způsobů jak popsat lidmi preferované styly učení.

Jedna recenze publikovaná v roce 2004 identifikovala více než 71 různých stylů naznačených v literatuře.

Jak vysvětlují Paul Kirschner a Jeroen Mirreinboer ve svém nedávném článku o „městských legendách“ v oblasti vzdělávání, pokud se podíváme na každý učební styl dichotomicky (například vizuální vs. verbální), znamená to, že je 2⁷¹ kombinací zjištěných učebních stylů – číslo větší než počet lidí žijících na planetě Zemi.

A co víc, i kdybychom přijali nějaké schéma k měření efektivnosti stylů učení, důkazy prokazují, že například dotazníky týkající se stylů učení jsou nespolehlivé a uvedené preference lidí nekorelují s jejich skutečnými výkony.

Jinými slovy, člověk si může myslet, že se učí lépe řekněme vizuálně než verbálně, ale jeho výkony říkají něco jiného!

Faktem je, že přesnější indikátor toho, jak se člověk popere s matematickou úlohou, není míra shody mezi preferovaným stylem a stylem, ve kterém je předmět vyučován, ale jsou to předešlé výkony v matematice.

Takže měli bychom se vzdát stylů na míru?

Ne. I když lidé často špatně odhadují, která učební metoda je pro ně nejefektivnější, a i když nejsou silné důkazy výhod sladění preferovaného a vyučovaného stylu, neznamená to, že se nemůže učení přizpůsobit, aby bylo efektivnější.

Tak například, jak zdůrazňují Kirschner a Merrienboer, existuje důkaz, že začátečníci se učí lépe studováním jednotlivých příkladů, zatímco zkušenějším vyhovuje více řešení problému samostatně.

Další výzkumy ukazují zlepšení učení (pro téměř všechny) kombinací různých aktivit – jako je například kreslení vedle spíše pasivního studia.

Pojďme tento zhoubný mýt odbourat

Mnoho expertů se přiklání k tomu, že mýt preferovaného stylu učení není jen neškodná mylná představa, ale může způsobit i újmu.

Jak píše Scott Lilienfeld a kolektiv v 50 mýtech populární psychologie, jeho přístup „doporučuje učitelům zaměřit se na silné stránky studentů, spíše než na jejich slabiny“.

Přesto dodávají: „Studenti potřebují pracovat na svých nedostatcích a čelit jim, ne se jim vyhýbat.“

Existuje také ekonomický důvod. Hodně dotazníků a školení o stylech učení je drahých.

„Vzhledem k nákladům vydávaným na posouzení předpokládaných stylů učení studentů a na diferenciaci výuky,“ píší Rohrer a Pashler, by zprávy o nedostatku vědeckých důkazů o stylech učení „měly být dobrou zprávou pro pedagogy na všech úrovních vzdělávání“.

Z anglického originálu All you need to know about the „learning styles“ myth, in two minutes přeložila Johana Kapošváryová.