Proč máme tak rádi přednášky? Proč na ně někdo vůbec chodí?

Asi před měsícem jsem se dostal do neobvyklé situace (alespoň pro mě). Cestoval jsem po Brazílii a ocitl jsem se jako turista na mnoha lodích, autobusech a dalších prostředcích, na kterých se mi cizí lidé snažili o něčem přednášet.

To bylo trochu ironické, protože já přednášky nesnáším. Paradoxem zároveň je, že sám často přednáším na různých setkáních.

Začal jsem proto přemýšlet nad tím, proč vlastně tak rádi někomu přednášíme, a proč jsem v Brazílii vypadal jako jediný, koho iritovalo to poslouchat.

(Jedna z přednášek se odehrávala pod stromem, tak jsem prostě odešel – ale nikdo jiný to neudělal. A jednou nám někdo přednášel během prohlídky vinařství, takže jsem se opět vzdálil – ale opět jako jediný z celé skupiny.)

Pochopitelně rozumím tomu, že nikdo neodcházel z těch lodí a autobusů, kde jsme také byli publikem pro přednášející, ale mít tu možnost, rozhodně bych rád odešel.

Během jedné projížďky na lodi (kterou jsem mylně pokládal jen za výlet kolem přístavu) nám průvodce nejméně osmkrát zopakoval, že Brazílie se skládá z XY (doplňte si sami číslo) států.

Netušil jsem, proč nám to říká, a jak je vidět, ani si nepamatuji, jaké číslo to bylo. (Hádal bych něco mezi 5 a 50.) Ale je mi to úplně jedno, stejně jako předtím.

Jen by mě zajímalo, proč nám to vlastně říkal, a dokonce osmkrát?

Na přednáškách mě něco fascinuje, protože zatímco opravdu nerad poslouchám někoho jiného, sám přednášení miluju. Vlastně se zdá, že téměř každý přednášející se rád poslouchá. Takže moje otázka spíše zní, proč jim někdo věnuje pozornost?

Jako profesor (který ale nikdy nepřednášel) rozumím tomu, že studenti na přednášce mnohokrát jsou, protože prostě musí, a většinou ani příliš neposlouchají.

Ale zjistil jsem, že většina lidí to nepřizná.

Když je požádám, aby si zkusili vzpomenout na některou z lekcí, většinou řeknou, že to zvládnou bez problémů, a pak zopakují jednu nebo dvě věty, které se jim vybaví.

Ale průměrně vzdělaný člověk slyšel už stovky přednášek a mnohdy si po chvíli ani nevzpomene, na jaké byly téma nebo kdo je vedl.

Takže moje otázka zůstává nezodpovězena. Lidé dobrovolně chodí na přednášky a myslí si, že se něco naučí. Proč to dělají?

Tady jsou ty nejlepší odpovědi, na které jsem dokázal přijít – proč vlastně rádi přednášíme a proč se zdá, že většina lidí tomu i ráda naslouchá.

5 důvodů, proč rádi přednášíme

1. Všichni se dívají na přednášejícího, který má pódium sám pro sebe a něco předvádí. A lidé se rádi předvádí před publikem.
2. Přednášející si připadá jako nejchytřejší člověk v místnosti. Myslí si, že mu všichni věnují hlubokou pozornost, takže musí být hodně chytrý a důležitý. A lidé jsou rádi těmi nejchytřejšími v místnosti. I ten chlapík na lodi si myslel, že ví o Brazílii víc než všichni ostatní, a tak přece musí být opravdu moudrý.
3. Přednášející má pocit, že šetří čas. Pokud nám dokáže předat velké množství informací během hodiny, pak si jen uvědomte, kolik času ušetří sobě i posluchačům tím, že jim to tak krásně nalajnuje.
4. Přednášející také šetří peníze. Místo toho, aby se musel bavit s každým posluchačem zvlášť, stačí říct všechno jednou. Díky tomu je univerzitní vzdělání, a stejně tak korporátní školení, velice úsporné. Jeden přednášející na pět set posluchačů je z ekonomického hlediska výhra.
5. Přednášející (ne ten z předchozího bodu samozřejmě) má pocit, že fakta jsou kamenem vzdělání. Čím více faktů zvládne uvést, tím lépe se všichni budou mít. Kdyby dokázal mluvit ještě o kousek rychleji, jen si pomyslete, o kolik více údajů by stihl uvést. Přednášení faktů musí být u přednášek považováno za velice důležité, což platí i pro takové informace jako počet států Brazílie.

Proč lidé chodí na přednášky?

5 důvodů, proč lidé poslouchají přednášky

1. Každý má rád představení. Lidé se koukají na Zprávu o stavu Unie (projev prezidenta USA před Kongresem – pozn. překladatele), aby viděli tu show. Lidé navštěvují významná jednání, aby mohli pozorovat představení. Po více než 40 letech přednášení jsem došel k závěru, že většina lidí ani moc netuší, o čem mluvím. A a ani je to moc nezajímá. Ale jsou rádi, když je rozesměji, anebo když za mnou pak mohou chodit a popovídat si nebo se o něčem pohádat.
2. Lidé si rádi připadají chytřejší než ten chlapík, co by jim měl o něčem přednášet. Můžou o něm pak říkat, že to byl trouba, a bavit se něčím, co udělal. Rádi si připadají nadřazení nad člověkem, který si evidentně myslí, že je nejchytřejší v celé místnosti.
3. Lidé chodí na přednášky, protože jim to šetří čas. Dostanou vše, co potřebují na jednom místě během jediné hodiny, a pokud mají zájem, mohou to později „nastudovat více do podrobna“. To je mimochodem zajímavý mýtus. Nejsem si jistý, že k mnoha „nastudováním do podrobna“ opravdu dojde, ale je hezké si myslet, že ano.
4. Posluchač utrácí peníze, přednáška mu je neušetří. Tak nebo tak, přednášky většinou něco stojí. Ale obvykle to platí rodiče, vláda nebo zaměstnavatel, takže nám na tom zase tolik nezáleží…

Takže proč přednášíme? Protože jsme to tak dělali vždycky. Nikdo to vlastně nechce měnit. Jsme na to všichni zvyklí.

Zakončím svůj příspěvek citátem od Maxe Sonderby. Max byl asistentem profesora u magisterského  programu „Učit se činem“ založeného na mentorovaných simulacích, který jsme v roce 2002 spustili v kampusu Carnegie Mellon v Silicon Valley.

O rok dříve zakončil tradiční magisterský program plný tradičních univerzitních přednášek na Carnegie Mellon.

Skoro jim závidím, když vidím, jak se učí mnohem rychleji, než se dařilo mně v mém klasickém studiu v Pittsburghském kampusu Carnegie Mellon. Oni se přímo setkávají s věcmi, o kterých my jsme pouze mluvili v přednáškové aule. Oni je skutečně zkoušejí, implementují, vytvářejí software, uvádějí design do praxe… zatímco my jsme především plnili domácí úkoly a pak o nich mluvili na přednášce. Kvůli tomu trochu žárlím. Sice je to zároveň velká dřina, ale ta se těmto studentům rozhodně vyplatí.

Max měl pravdu. Přednášet je mnohem jednodušší. Pořád máme přednáškový systém z jednoho hlavního důvodu. Takhle totiž ke vzdělávání přistupují líní lidé.

Jak přednášející, tak posluchači se shodnou na tom, že se nechtějí předřít. Reálná práce, opravdové konverzace nebo implementace do praxe jsou sice to jediné, na čem záleží při učení…

Ale školské vzdělávání přece není o tom se něco naučit.

Původní článek napsal  Roger Schank, přeložila Nikola Motanová.
Original article written by Roger Schank, translated by Nikola Motanová.