Generace Y musí zahodit zastaralé kariérní žebříčky a začít častěji měnit práci

Před pěti lety to vypadalo, že mám všechno. Bylo mi 28 let a vydělával jsem 70 000 $ ročně prací pro federální vládu.

Pracoval jsem na skvělé pozici, měl jsem pěkný byt, zdravotní péči, velkorysé důchodové pojištění a jistotu práce uprostřed období recese. Z práce pro federální vládu vás doslova nemůžou vyhodit.

A že tam pracují lidé, které by vyhodit měli.

Cítil jsem ale obrovský tlak na to, abych byl ve své práci pořád lepší a šplhal výš po lukrativním kariérním žebříčku, který vlastně neodpovídal mým hodnotám.

Poté, co jsem dostal pásový opar – bolestivé nervové onemocnění často spojené se stresem a obvyklé spíše u lidí nad 70 let (ne přes 20) – jsem věděl, že musím udělat změnu.

Když jsem konečně opustil svou pozici, začal jsem psát a mluvit o tom, jak by se mladí profesionálové měli věnovat smysluplné práci.

Po stovkách rozhovorů s mladými dvacetiletými lidmi jsem zjistil, že jejich motivací nejsou peníze. I když mají dluhy, ekonomika je v recesi a pracovní trh v krizi.

Spíše chtějí udělat něco pro to, aby ve světě bylo více soucitu, inovací a aby byl udržitelnější. To není stereotyp, ale prostá pravda.

Ve studii o generaci Y od Deloitte z roku 2015 bylo zjištěno, že 75 % lidí z generace Y si myslí, že firmy jsou příliš zaměřené samy na sebe spíš než na zlepšování stavu společnosti.

Pouze 28 % si myslí, že jejich současný zaměstnavatel využívá naplno jejich potenciál.

Celých 50 % respondentů by přijalo nižší plat, aby našlo práci, která odpovídá jejich hodnotám, a 90 % dotazovaných řeklo, že chtějí využívat své schopnosti pro dobrou věc.

V nedávné zprávě konzultační společnosti Gallup také vyšlo najevo, že 21 % lidí z generace Y změnilo v předešlém roce práci (což je třikrát více než u zbytku pracujících).

Pouze 29 % zástupců generace Y cítí, že žije svojí prací, což z nich dělá nejméně angažovanou generaci na pracovišti.

“Tlak na to, abych byl ve své práci pořád lepší, byl obrovský. Poté, co jsem dostal pásový opar, jsem si uvědomil, že musím udělat změnu.”

Je jasné, že organizace neodpovídají dostatečně rychle na touhu této generace po smysluplné práci. Mladí lidé nechtějí stoupat po kariérním žebříčku.

Celkově se méně zabýváme tradičním měřením úspěchu jako jsou úspory nebo vlastnictví nemovitostí a jde nám více o prožití života založeného na smysluplnosti, komunitě a sdílených hodnotách.

Tak proč tolik rodičů, vysokých škol a korporátních HR programů připravuje mladé lidi na budoucnost, kterou vlastně nechtějí?   

Když jsme já a mí kamarádi dokončili před deseti lety vysokou školu, Facebook se teprve začínal rozjíždět a přitom mají dnes sociální sítě vliv na téměř každý aspekt našeho života.

Americké ministerstvo práce přišlo s tím, že 65 % dnešních dětí na základních školách bude dělat práci, která ještě nebyla vynalezena. 

Více než ⅓ Američanů pracuje na volné noze (cca 53 milionů) a do roku 2020 se může toto číslo dostat na úroveň 60 milionů.

Podle statistického oddělení amerického ministerstva práce vydrželi zaměstnanci ve věku 25 let a víc mezi roky 2006 a 2016 ve stejné práci v průměru pouze pět let.

Všechno tohle vede k myšlence, že lidé v USA potřebují změnit styl uvažování o kariéře.

Musíme si zvyknout na nestabilitu a experimentování a pomoci budoucí pracovní síle dosáhnout toho, co opravdu chce – způsob jak dělat něco smysluplného, ne jen vydělávat peníze.

Na rozdíl od koncepce kariérního postupu, který vás nutí se posouvat pouze jedním směrem (nahoru), zaveďme raději koncepci leknínu, díky níž si pracovníci mohou představit svou kariéru jako sérii vzájemně propojených přechodů mezi možnými příležitostmi.

Kořeny leknínu jsou pak tím, co drží vše pohromadě – přeneseně váš záměr. Vaše kořeny vám mohou říkat, abyste teď dělali jednu věc, ale to se může během pěti let změnit.

“Lidé v USA si musí zvyknout na nestabilitu a experimentování a pomoci budoucí pracovní síle dosáhnout toho, co opravdu chce.”

To ale neznamená, že byste měli měnit svou práci každých šest měsíců. Tohle skákání z jedné práce na druhou by spíše vedlo k osobní frustraci (a menší zaměstnanosti).

Všeobecné kariérní zaměření také není pro každého. Vědecký výzkum totiž ukazuje, že plné ovládnutí určitých schopností je klíčovou motivací potřebnou pro pocit naplnění.

Znamená to ale, že byste se měli sami sebe pořád ptát, zda vás vaše koncepce leknínu baví, nebo jestli díky ní přinášíte něco užitečného společnosti.

Začněme přistupovat k naší kariéře, jako kdyby to byl celoživotní experiment a ne osudem předurčená dřina.

Využijte příležitostí, které vám rychle dovolí otestovat si vaše domnělé zájmy.

Každá práce, zkušenost a místo, kam cestujete, vám dává šanci naučit se něco nového o sobě, o tom, co vás zajímá (a o tom co ne), v čem jste dobří, jakými lidmi se chcete obklopovat a jak chcete působit na okolní svět.

Firmy se ale musí také přizpůsobit. Měly by podporovat všechny zaměstnance v tom, aby vnímali kancelář jako učebnu, a všímat si, co je pro každého zaměstnance nejlepší s ohledem na jeho zájmy, schopnosti a cíle.

Pokud někdo nezapadá do určité organizace, pak by mu ta organizace měla pomoct najít jeho další leknín.

Několik let poté, co jsem opustil svou práci, vydělávám přesně tolik, kolik jsem měl, kdy jsem pracoval pro vládu. Důležitější ale je, že zmizel můj pásový opar a baví mě každé ráno vstávat.

Dělám práci, která mi dodává energii místo toho, aby mě vysilovala. Abychom si dobře rozuměli: jsem pořád nervózní z toho, co mi moje spisovatelská kariéra přinese.

Ale jsem stejně tak šťastný, že žiji život, který odráží moje vlastní měřítka úspěchu a ne ta, která mi předala předchozí generace.

Z anglického originálu „Millennials need to ditch their parents´ outdated career ladders and embrace job-hopping“ od autora Adama Poswolsky přeložila Zlata Straková.
The original English article „Millennials need to ditch their parents´ outdated career ladders and embrace job-hopping“ written by Adam Poswolsky was translated by Zlata Straková.