Je to zvyk, který si přináším ze střední školy. Asi se ho už nezbavím. Nejde (naštěstí) o to, že bych byla třeba tajný kuřák. Zkrátka se na všechno ptám.
Před dvěma lety jsem potkal Jean Fan. Když jsem si s touto drobnou Asiatkou dával kávu, neměl jsem ani ponětí, že poznám jednoho z nejtalentovanějších lidí, které jsem kdy potkal. Věděl jsem, že je chytrá a milá. Nevěděl jsem, že jí je teprve 16, ani to, že bude mou blízkou přítelkyní. Řekla mi, že chce pomoci UnCollege, a tak pro nás začala psát newslettery. Tou dobou byla ještě na střední škole a plánovala si podat přihlášky na elitní univerzity. Za týden nastupuje na Standfordskou univerzitu, po dvou letech na UnCollege. – Dale Stephens
Photo Credit: Tintin44 – Sylvain Masson via Compfight cc
Proč to dělám? Proč se ostatní chovají právě takto? Proč je svět takový, jaký je?
Takový zvyk může být nepříjemný. Pokud se budete ptát na mnoho otázek, brzy si uvědomíte, že všechno, o čem jste si mysleli, že znáte, je úplně jinak.
Někdy bych svůj mozek nejradši umlčela. Většinou jsem ale vděčná, že pracuje.
Výhody pokládání „příliš“ otázek
Zvídavý přístup mi i přes všechen možný vnitřní zmatek přinesl hodně dobrého.
Zavedl mě k zajímavým lidem, kteří sdílí stejné názory. Umožnil mi využívat příležitosti, jež jiní lidé přehlížejí. Pomáhá mi rozhodovat se skutečně podle sebe.
Zkoumání neúprosnosti přijímacích řízení mi pomohlo dostat se na Stanford a taky si pořádně užít středoškolský život. Zkoumání hodnoty vysokého školství mě přivedlo k Dalovi, pomohlo mi k práci u UnCollege a také mě přimělo vzít si rok odklad, než půjdu na vysokou školu.
Během roku bez školy jsem pokračovala ve zkoumání mnoha těžkých otázek. Díky tomu jsem zažila neuvěřitelně naplňující rok plný zkušeností a taky jsem objevila, co bych chtěla v budoucnu dělat.
V tomto článku se chci podělit o 3 otázky, nad nimiž jsem během té doby hodně přemýšlela. Snad vás nakopnou, abyste se začali ptát sami sebe.
První otázka: Měla bych během svého „roku volna“ cestovat?
Nechtěla jsem cestovat, ale cítila jsem určitý tlak, když co mi došlo, že je to jedna z věcí, které „byste měli dělat“ během volného roku.
Když jsem svému okolí říkala, že chci prostě jen zůstat a pracovat, cítila jsem se trošku divně. Na začátku jsem si musela hodně připomínat, že se nemusím chovat podle očekávání ostatních.
Nakonec, když jsem přemýšlela, proč chci rok počkat (abych zjistila, co chci v budoucnu dělat), rozhodla jsem se necestovat*. Místo toho jsem strávila užitečný rok prací pro UnCollege a později u Leverage Research. Nezní to tolik přitažlivě jako rok strávený cestováním (a to by přesně většina lidí chtěla), ale mě to udělalo šťastnou.
Dělejte si, co chcete, a ne to, co ostatní očekávají: tohle si musíte pořád připomínat.
*Ke konci svého volného roku jsem odjela na 20 dlooouhých dní do Peru, abych vyzkoušela, jestli náhodou nebudu litovat, že jsem ten rok neprocestovala. S radostí můžu říct, že nelituji.
Druhá otázka, se kterou bojuji: Opravdu se chci zabývat vzděláváním?
Byla jsem v prvním ročníku na střední škole, když jsem se začala aktivně zajímat o vzdělávací systém. Teď se po několika letech a praxi cítím s tímto tématem neodlučitelně svázaná.
Bohužel už jsem nebyla spokojená. Čím více jsem se učila, tím více mi bylo jasné, že nedostatky ve vzdělávání jsou symptomy mnohem většího problému: nerozumíme lidem zdaleka tak dobře.
Na chvíli jsem se cítila ztracená. Trvalo mi několik měsíců, než jsem byla schopná odpoutat se od toho, co jsem dělala, a přehodnotit svá vnitřní přesvědčení.
Jen díky tomu, že jsem si pokládala otázky, jsem se dostala k něčemu lepšímu. Ve druhé polovině svého volného roku jsem se hlásila na různé výzkumné pozice, které mi umožnily dělat, co jsem chtěla: studovat, jak lidé přemýšlí, a přemýšlet o tom, jak to zlepšit.
Jedna z vlastností mého mozku je, že se mě neustále ptá: „Proč děláš to, co děláš?“. Když dokážu najít dobrou odpověď, pokračuji. Pokud ne, přestanu.
Když si takto pokládáte otázky, máte možnost činit promyšlená rozhodnutí. Díky tomu si uvědomíte, kdy děláte věci, které sice zní dobře, ale nemají žádný smysl, kdy jen radši slepě následujete dav, než abyste se zapřemýšleli a rozhodli se po svém.
Třetí otázka: Je vysoká škola opravdu tou věcí, z níž jsem otrávená?
Nechápejte mě špatně. Po dvou letech strávených psaním newsletteru pro UnCollege mi je jasné, že vysokoškolský vzdělávací systém není bezchybný.
Dlouho jsem byla z univerzit otrávená. Během svého odkladu jsem uvažovala, jestli se náhodou nemýlím.
V uplynulých dvou letech jsem potkala mnoho báječných lidí, ať už se jedná o lidi působící ve škole, nebo mimo ni. Došlo mi, že mí přátelé z vysokých škol často hackovali své vzdělávání se stejnou chutí, jako ti, kteří na výšku nechodili.
Teď vidím, že nejsem otrávená z vysokých škol, ale ze samolibosti. Usiluji o to, aby každý student „převzal kontrolu nad svým vzděláním“. Nechci, aby všichni nechali školy. Já chci taky chodit do školy.
Konec začátku
Když toto píšu, blíží se konec mého volného roku. Za týden budu nováčkem na vysoké škole a to je TAK šílené. Musím říct, že jsem nadšená.
Po uplynulém roce mám mnohem lepší představu o tom, co chci dělat po škole. Taky vím, že pokud mi to ve škole nevyjde, tak se můžu vzdělávat i sama.
Přeju si, abych mohla říct, že jsem smutná, protože můj odklad končí. Ale jediná věc, na kterou právě teď dokážu myslet je, jak jsem nadšená z toho, že začnu novou fázi svého vzdělávání.
Napsala Jean Fan. Z anglického originálu Question Everything: A Gap Year Experience přeložila Johana Kapošváryová.
(VÍCE INFORMACÍ ZDE)
Získejte peněžní bonusy a výhody zdarma.
(VÍCE INFORMACÍ ZDE)
