Být výjimečný není tak výjimečné

Vědci v poslední době naráží na tento paradox: přestože životní standard v západním světě během posledních padesáti let dramaticky vzrostl, úroveň štěstí zůstala stejná… Zatímco duševní nemoci, panické poruchy, narcismus a deprese jsou na vzestupu.

Když studujete marketing, první věc, kterou se naučíte, je, že strach prodává. Pokud se osoba začne cítit nepříjemně nebo méněcenně, zavře pusu a koupí si cokoliv, jen aby se cítila lépe. V kapitalismu je marketing všudypřítomný, a proto produkuje společnost, ve které si lidé konstantně připadají nepatřičně nebo méněcenně.

Je vtipné, že řada lidí, co cestuje do zemí třetího světa, tvrdí, že lidé tam jsou „šťastnější“. Často to doprovází banálním sdělením o materialismu a o tom, jak bychom byli všichni šťastnější, kdybychom uměli žít s málem.

To je úplně špatně. Chudí lidé v rozvojových zemích nejsou šťastnější, jsou jednoduše méně podráždění a stresovaní. Lidé v rozvojových zemích se nestarají o to, kolik mají přátel na Facebooku nebo zda si koupili poslední kolekci DVD.

Jsou mnohem orientovanější na rodinu a komunitu. Také jsou společensky přizpůsobivější a méně nervózní, protože prostě musí být. Jen tak přežijí.

Když to vidí hyperindividualistický člověk ze západu, zejména takový, který se zabíjí sezením v kanceláři, aby vydělal spoustu peněz, vnímá to jako „šťastnější“ nebo „zdravější“ způsob života.

Ve své podstatě takový možná je, ale je to přesně ten život, kterého jsme se vzdali kvůli hojnosti materiálního bohatství.

Filosof Alain Botton o tom psal v knize Status Anxiety (přel. Starost o status). Říká, že v minulých stoletích lidé věděli, jak zapadají do společenského pořádku.

Pokud ses narodil jako vesničan, věděl jsi, že jsi vesničan. Pokud ses narodil jako lord, věděl jsi, že jsi lord.

Nebyly příležitosti pro společenskou mobilitu, tedy ani stres kvůli posunu výš. Nebyl jsi odpovědný za svůj původ, tak ses s ním smířil a šel dál.

Ale v meritokratické společnosti je něco jinak. Pokud jsi v meritokracii chudý, získáš úspěch a pak o něj přijdeš, není to náhoda. Mnohem hůř.

Je to tvoje vina. Je to tvé selhání. Ty ses o všechno připravil. A to nutí lidi žít svázané neustálým strachem z neadekvátnosti. Všechen světový cvrkot je motivovaný základní obavou o status.

De Botton netvrdí, že feudální nebo chudé společnosti byly nějak lepší.

Pouze poukazuje na to, že když feudální společnost přechází k meritokratické a bohaté, cena, kterou zaplatíme za zvýšený životní standard, je právě nárůst stresu a nervozity.

Nakonec, čím větší příležitosti člověk má, tím je nervóznější, že je promarní.

Takže se stresujeme: potřebujeme lepší známky, získat lepší práci, randit s atraktivnějšími lidmi, mít módnější záliby, přátelit se s více lidmi, být oblíbenější a populárnější.

Zkrátka být spokojený s tím, co máme, už není dostatečné. Vlastně pro někoho to je srovnatelné s rezignací.

Dnes žijeme s více informacemi než kdykoliv v historii. Podle Googlu produkuje internet každé dva roky tolik informací jako celý zbytek historie dohromady.

A všechny informace máme teoreticky okamžitě všichni na dosah. To je skutečně skvělé.

Pokud zkombinujete kapitalismus a nekonečný tok informací, dostanete jako vedlejší efekt populaci, které je konstantně a nekonečnými způsoby připomínáno, že není dost dobrá.

V raném 19. století se stala populární fráze „udržet krok s Jonesovými“. Vystihovala ničivé důsledky konzumerismu. Sousedi si koupili nové auto, tak potřebujeme také nové auto.

Švagr si pořídil permanentku na místní baseballový tým, tak najednou potřebujeme taky lístky na baseball. Kolega si objednal letenky do Číny, takže najednou také toužíme po cestě za exotikou.

Většina z nás je natolik vychovaná, že nepociťuje závist vědomě. Ale bohužel „udržování kroku s Jonesovými“ ovlivňuje nás všechny, ať si to uvědomujeme nebo ne. Lidé se neustále bezděčně poměřují s ostatními. Naneštěstí to hraje velkou roli v tom, jak se definujeme, ať chceme nebo ne.

Teď si představte dva miliony Jonesových, se kterými musíte držet krok, a máte tu internet.

Tohle není argument proti kapitalismu. A zcela jistě to není argument proti internetu. Jednoduše pozoruji a uvádím fakta. V dnešním světě jsme upozorňováni, že někde na světě je někdo, kdo dělá něco mnohem úžasnějšího než my, a to neustále.

Je ironické, že prostřednictvím open-source informací je internet také open-source zdrojem nepatřičnosti a nejistoty.

Jeden příklad za všechny: celý koncept „Vydělávejte z domova, cestujte po světě“, se kterým Tim Ferriss začal téměř před deseti lety.

Popravdě, je to extrémní životní styl, který pravděpodobně není dlouhodobě emočně udržitelný a nejspíš nevyhovuje většině lidí. Většina těch, kteří ho vyzkouší, se po pár letech vrací do starých kolejí, včetně Ferrisse samotného.

Avšak když se rozhlédnete kolem, je to jako by ten koncept léčil rakovinu nebo tak něco. Na Facebooku na mě vyskakuje alespoň půl tuctu lidí, kteří mi plní zeď příspěvky o přednostech vytváření vlastní kariéry, následování své vášně, vytváření osobního brandu, životě mimo síť, dělání šíleností a blogování o tom.

Nečekaně, většina lidí sdílejících takové věci stále bydlí u rodičů a nevydělává. Spíš se snaží přesvědčit sami sebe než kohokoliv jiného.

Jsem zvláštní. Jsem výjimečný. Dělám něco jinak. Koukněte se na mě. Jsem jiný, vidíte?

Každý, koho znám, kdo opravdu žije tímto způsobem, o tom mlčí. Vykládání o svém neobvyklém životě by je pouze více odcizovalo od starých známých. Být výjimečný je pěkné, ale naše cíle se tím nestávají realitou. Není to dostatečné měřítko naší celkové spokojenosti.

Kdyby všichni odešli ze své kancelářské práce a snažili se zpeněžit blog o vyšívání nebo vytvořili aplikaci, která počítá, kolikrát denně si ulevíte, ekonomika by se zastavila. Někteří lidé jsou předurčeni k tomu být samotářští nebo excentričtí. Další si lebedí v rutině. Někdo rád riskuje. Někdo zase preferuje stabilitu.

Je obdivuhodné umět najít uspokojení v jednoduchých, každodenních radostech života a je stále těžší a těžší to zvládat. Každý den jsme zavaleni: tady je statečný voják, co zachránil školní autobus plný dětí pomocí háčku a rybářského prutu, tady je třicetiletý miliardář, který zastaví stárnutí tak, abychom všichni žili navěky. Tady je dvanáctiletá slečna, která zahraje Stravinského Svěcení jara na sedm různých nástrojů pouze nohama.

Za všemi sděleními se skrývá stejná otázka: Co jsi dělal TY?

Jé, ty sis vyčistil mezizubní prostory? Jsi na správné cestě, ty líná bečko sádla. Radši to rychle retweetni.

Pokud nedokážete najít potěšení v jednoduchých a obyčejných věcech, nenajdete ho nikde.

Jak říkajíc, kamkoliv jdete, tam jste. Být jedinečný není tak jedinečné. Stále budete frustrovaní. Stále budete osamělí. Stále vám budete připadat, že jste mohli udělat víc.

Neprodávejte se za pozornost a falešnou slávu. Ne, že by pozornost a sláva byly špatné, ale neměly by být primární motivací, která řídí váš život.

Místo toho se soustřeďte na jednoduchost. Na drobné nuance. Zpomalte. Dýchejte. Usmívejte se. Nemusíte nikomu nic dokazovat. Ani sobě. Přemýšlejte o tom chvilku, ať se to usadí.

Nemusíte nikomu nic dokazovat, ani sobě ne.

Anglický originál Being special isn’t so special napsal Mark Manson, přeložila Lucie Lotková. 
English original Being special isn’t so special written by Mark Manson, translated by Lucie Lotková.