Život pro životopis nebo svoboda?

Konečně publikuji dlouho očekávaný příběh jedné zvědavé Veroniky a sta lidí, kteří byli ochotní zodpovědět dotazník skládající se z šesti otázek týkajících se práce snů, kariéry, vzdělání a spokojenosti.

Tuhle studii můžeš nazvat, jak chceš, ale pro mě to bylo sto životních příběhů.

Vzhledem k tomu, že to byl jeden z největších projektů, které jsem kdy dělala, hodilo by se říct, jak to všechno začalo.

Poté, co jsem požádala jednoho kamaráda, ať se také podílí na mém výzkumu, řekl mi „Dobře, půjdu do toho, ale nejprve mi řekni, proč to vlastně děláš.“ 

A tak jsem mu to řekla.

„Tenhle výzkum dělám proto, že jsem se cítila frustrovaná. Měla jsem zkušenosti, nápady, zvědavost a nadšení, ale zaměstnavatele to nezajímalo.

Hlásila jsem se na desítky pozic, ale bez úspěchu. A tak jsem začala přemýšlet o svém studiu. Jak užitečné či neužitečné bylo. Co jsem mohla udělat lépe. Tyhle myšlenky mně běhaly hlavou.

V podstatě starosti generace Y. Teď jsem celkem v pohodě. Budu mít novou práci a po práci dělám věci, které mě baví, ale během konverzací s kolegy jsem došla k závěru, že většina lidí se cítí nenaplněná prací, kterou právě vykonávají.

Přemýšlím, jak by to šlo vyřešit nebo jak bychom si mohli pomoct. Proto to dělám.“

 

Accenture je pestrá směsice různých profesí, profilů, tužeb a snů. Lidé jsou největším bohatstvím firmy a vždy jsem si v práci připadala jako Alenka v říši divů.

Mluvím jak o okouzlení, tak o frustraci. Z metodologického hlediska (o které se stejně nikdo nezajímá) stohlavý vzorek nevypovídá o většinové společnosti.

Spíše jsem chtěla, aby odrážel generaci Y. Zúčastnění se lišili národností (30 % Čechů a 70 % cizinců), vzděláním (91 % mělo vysokoškolský titul a 9 % nemělo žádný) a věkem (většinou lidé v rozmezí 20-40 let).

Tak, a teď už konec vysvětlování a podívejme se na výsledky.

Co je práce tvých snů, o jakou kariéru usiluješ?

Aneb otázka, na kterou se často ptáme sami sebe celý život.

Ale ať už to byl pilot, spisovatel, majitel restaurace, výkonný ředitel, výtvarný terapeut, hoteliér, učitel, designér, učitel jógy, projektový manažer či rentiér, mě osobně mnohem více zajímalo, jestli lidé ví, co je práce jejich snů či nikoliv.

Nakonec se ukázalo, že 74 % ví a 26 % neví.

Nicméně to, že lidé neví, neznamená nic špatného. Někdy nepovažují práci za něco významného v životě a záleží jim mnohem více na pracovním prostředí, týmu a významu práce než na pozici a firmě.

Kromě toho jak se lidé mění, tak se mění i jejich sny. Někteří se upínají na sny z dětství, zatímco jiní se přizpůsobili změnám a tím se změnila i jejich představa o práci snů.

 

Intermezzo – děláš už nyní práci svých snů?

Ačkoliv jsem se neptala na tuto otázku přímo, mohla jsem odpověď vyvodit, protože jsem věděla, co mají lidé za sen a co nyní dělají za práci.

Celkově 73 % lidí nedělá práci svých snů, zatímco 17 % ji dělá.

Zbývajících 10 % nešlo zařadit do žádné z výchozích kategorií. Tento nepoměr je šokující, ale musím uznat, že jsem čekala obdobné číslo.

Proč nedělá více než 70 % lidí práci, kterou by chtěli dělat? Je to naše vlastní chyba, chyba trhu práce, chyba univerzity, chyba všech a zároveň nikoho, nebo vlastně to vůbec není chyba?

 

Proč nyní neděláš práci svých snů?

Myslím si, že v této části to začíná být zajímavé a zároveň realistické. Podívejme se na procentuální rozdělení důvodů, kvůli kterým lidé nedělají, co chtějí.

Na rozdíl od předchozích ano-ne odpovědí, tady počítám pouze procenta nejčastěji se vyskytujících odpovědí.

• Nemám dost pracovních zkušeností (27 %).
• Není dost pracovních pozic v dané oblasti (10 %). 
• Mám pocit, že „už je pozdě na změnu v kariéře“ (7 %).
• Potřebuju peníze pro rozjezd svého vlastního podnikání (7 %).
• Ucházel jsem se, ale bylo těžké být přijatý (korupce, protekce) (6 %).
• Je to jen otázka času, než ji budu dělat (6 %).
• Práce snů pro mě není důležitá (5 %).
• Ekonomická situace v mé zemi mi znemožnila ji mít (5 %).
• Práce mých snů by mě neuživila (5 %).
• Nemám dostatek motivace, sebedůvěry a bojím se změny (4 %).
• Pro cizince je těžké získat práci snů v zahraničí (3 %).
• Teď chci získat zkušenosti v jiné oblasti (3 %).
• Moje vzdělání není k práci dostatečné (3 %).

Tvrzení ve stylu „Jde jenom o to chtít. Všechno je možné.“ jsou sice inspirující ale také zavádějící.

Lidé mají objektivní důvody, proč nemůžou dělat něco, co je baví (což samozřejmě neplatí po celý život). Výhercem je nedostatek zkušeností.

Myslím si, že důvodem, proč lidé nemají pracovní zkušenosti, je, že je vysoká škola nepřipravuje na skutečný život.

Ostatní faktory jako například ekonomická situace v jižní Evropě, hledání práce v cizině, potřeba investic, nedostatečné vzdělání a velká konkurence v určitých společnostech jsou také platné důvody.

Ostatní jsou víceméně subjektivní, ale každý dokáže svoji situaci posoudit nejlépe.

Všimla jsem si však, že hodně lidí dělá, co je baví ve volném čase, a doufají, že se tím brzy budou živit. Přece jenom jsme všichni začali chodit krůček po krůčku.

 

Proč jsi nastoupil do Accenture?

A když už tak kráčíme, tak se podívejme na zastávku, kde jsme se teď všichni na chvíli setkali. Accenture. Proč?

• Chtěl jsem získat pracovní zkušenosti (29 %).
• Je to dobrý zaměstnavatel, který nabízí pracovní vyhlídky do budoucna (23 %).
• Chtěl jsem pracovat v mezinárodním prostředí (17 %). 
• Firma zazáří na mém životopisu (15 %). 
• Chtěl jsem změnit směřování své kariéry a Accenture to umožňuje (10 %).
• Chtěl jsem bydlet v Praze (10 %).
• Zajímala mě práce v korporaci (9 %).
• Chtěl jsem v práci využívat cizí jazyky (9 %).
• Doporučil mě kamarád (8 %).
• Zaujal mě přístup personálního oddělení (6 %).
• Chtěl jsem si vydělat peníze (5 %).
• Přijali mě (4 %).
• Našel jsem si práci v místě, kde bydlí můj partner (3 %).

Přiznám se, že jsem měla předsudky, protože jsem si myslela, že lidé zde pracují buď kvůli nedostatku zkušeností nebo proto, že vystudovali obor, který je vede tímto směrem, ale nic není černobílé.

Firma sice najímá mnoho čerstvých absolventů, ale ti stejní absolventi sem posílají své životopisy. Takže je to fér, ne? Každý z toho něco má.

Možná že skutečně existují firmy pro lidi na začátku jejich kariéry, v jejím středu a na konci. A možná, že na tom není nic špatného.

Vzhledem k tomu, že většina lidí si stěžovala na nedostatek zkušeností a přišli do firmy, aby je získali, bychom teď pod lupou měli prozkoumat vzdělání.

 

Pojďme zpět do školy a podívejme se, co mohlo být lepší.

Celkově 91% vystudovalo vysokou školu, zatímco 9 % ukončilo středoškolské vzdělání.

Na základě odpovědí vyplývá, že 54% lidí dělá to, co vystudovalo, a 46 % dělá něco jiného.

Nad tím bychom se měli zamyslet. Proč téměř polovina z nás tráví 3-5 let studiem něčeho, co ve finále nebude dělat?

Z čistého zájmu, z rozšiřování obzorů či kvůli poznávání nových lidí? O tom pochybuji. Myslím si, že chceme dělat to, co jsme vystudovali, ale někde je chyba.

 

Takže, co jsi nesnášel na vysoké?

• Vadil mi důraz na teorii a memorování místo získávání praktických zkušeností (31 %).
• Nebavilo mě chodit na zbytečné přednášky a kurzy (18 %). 
• Nesnášel jsem zkoušky (biflování místo schopnosti informace používat) (13 %).
• Vadili mně špatní, nudní, nedbalí učitelé (11 %).
• Cítil jsem se pod tlakem (5 %).
• Po škole jsem se cítil opuštěný (3 %).
• Nebyl zde prostor pro kreativitu (3 %).
• Nebavilo mě psát diplomku (3 %).

Vidíme přímou korelaci mezi nedostatkem praktických zkušeností získaných na univerzitě, nemožností sehnat práci snů kvůli nedostatku zkušeností a získáním jakékoliv práce jen pro získání zkušeností.

Společně se studováním zbytečné teorie, účastí na zbytečných kurzech a memorováním se věcí, které člověk stejně zapomene, to dělá 62 %.

Celkem velká nespokojenost, co? Měli bychom protestovat a změnit univerzity.

 

 

Byl jsi příliš mladý na to, abys věděl, co si máš vybrat?

Celkově 56 % mělo jasno ohledně výběru studia, zatímco 44 % nevědělo. 

Většina z nás se rozhoduje o výběru vysoké školy ve věku 18 let. Jak jeden moudrý muž řekl, „Škoda, že o své životní cestě rozhodujeme ve věku, kdy je pro nás nejdůležitější cestička v účesu.“ 

Naštěstí nejsme nuceni dělat celý život to, co jsme vystudovali, a firmy nabírají lidi z různých oborů. Nicméně nebylo by lepší, kdybychom dělali vědomá rozhodnutí tehdy, kdy to potřebujeme?

Nebo jsme na to příliš mladí? Může něco pomoct mladým lidem v tom nezměrném množství možností?

Kariérní poradenství, rok volna po škole, praktické exkurze? Mnoho otázek pro budoucí studie, ale teď už tuhle dofinišujeme.

 

Jsi celkově spokojený s tím, co sis vybral?

Tohle byl jeden z nejpřekvapivějších výsledků celé studie.

Zatímco v práci jsem téměř na denní  bázi slyšela stížnosti, 76 % je spokojených se svou volbou, zatímco 22 % relativně a 2 % nejsou.

I přesto, že otázka byla původně formulována tak, aby odrážela spokojenost s výběrem studia, absolutní většina lidí v ní reflektovala celkovou spokojenost se vzděláním, prací a životem celkově.

Velkým překvapením pro mě bylo, že navzdory tomu, že 73 % lidí nedělá práci svých snů, 76 % jich je celkově spokojeno.

To mi nasadilo brouka do hlavy. Buď ke mně lidé nebyli upřímní nebo práce/kariéra nerozhodují o spokojenosti potažmo o štěstí v životě (o čemž se nás snaží společnost přesvědčit).

 

 

Co jsme se dozvěděli?

Dychtila jsem po číslech, ale nakonec mě mnohem více bavilo zpovídání lidí a nahlédnutí do jejich života, protože to bylo velice obohacující. Ke konci ještě pár závěrečných slov.

• V průběhu posledních desetiletí se výrazně změnil pohled na práci od nositele obživy k nositeli významu a náplně v životě. Pokud si na Ngram Viewer na Google Books vyhledáš výraz “práce snů”, zjistíš, že tento výraz začal být populární od osmdesátých let a dosáhl svého vrcholu na začátku nového tisíciletí. Je to jenom fráze. Nedělejme si tedy starosti, jestli víme, co je práce našich snů nebo ne, či jestli ji máme nebo ne.
• Ukázalo se, jak je zjednodušující zobecňovat. Svým způsobem jsme všichni stejní, ale zároveň všichni jiní. I pokud bychom se snažili najít způsob, jak zjednodušit rozhodování, neexistuje jediná cesta, která by nás učinila všechny šťastnými a naplněnými. Život by byl asi nudný, kdybychom na všechno měli jednoduchá řešení. Zjistila jsem, že neexistují ani správné ani špatné životní cesty, jen cesty, stovky cest.
• I přesto, že někteří lidé dělají práci svých snů, nechodí a nepokřikují okolo sebe: “Jsem tak šťastný s tím, co mám, a nepotřebuju růst ani se rozvíjet…” Lidé nikdy nejsou stoprocentně spokojení (Horatius tvrdil “Nibilest ab omni parte beatum/Není úplného štěstí.“), na druhou stranu to vede k neustálému rozvoji. Kdybychom bývali spokojení s bydlením v jeskyni a jezením syrového masa, nikdy bychom nelétali v letadlech a nepsali příběhy na počítači, jak to teď dělám. Takže každá mince má dvě strany.
• Myslím si, že všichni můžeme být víceméně spokojení v jakékoliv práci a situaci, pokud k ní zaujmeme adekvátní přístup. Když urputně lpíme na něčem, o čem jsme snili v minulosti (např. moje představa, že ze mě bude veterinářka), bude nás to navždy pronásledovat jako něco nesplněného, ale když přijmeme změnu a přizpůsobíme se jí, možná nakonec zjistíme, že to pro nás bylo dobré. Jak tvrdil Eisenhower, “Plánování je důležité, ale plány jsou zbytečné”. Zbavme se předsudků, choďme po nevychozených cestách, buďme flexibilní a přijímejme. Štěstí sídlí v nás.

 

Tak a to je celé.

Toto jsou výsledky rozhovorů se 100 lidmi, kteří byli natolik ochotní se se mnou o těchto tématech bavit v zimních měsících roku 2017.

Poslední slova v temnotě noci a možná začátek něčeho nového, protože jak se říká v angličtině, bylo to pro mě „food for thought“.

Děkuji všem, díky kterým to mohlo vzniknout. Doufám, že jste si čtení užili.

Článek Život pro životopis nebo svoboda? převzat od Veroniky Gregušové.

Veronika Gregušová vystudovala Mezinárodní vztahy a rok pracovala v nadnárodní korporaci, přičemž nově přešla do neziskového sektoru a chce se věnovat oblasti vzdělávání. Na svém blogu publikuje rozhovory s inspirativními českými a zahraničními osobnostmi, píše úvahy na různá témata a prezentuje své ilustrace a fotografie. Vyznává motto „Buď zvědavý včas“.