Jak jsem hacknul své vzdělání a vydělal peníze učením se nové zásadní dovednosti

Nedávno jsem si na sobě všiml něčeho divného.

Kdykoliv se naučím něco nového, cítím nutkání to přenést na ostatní lidi. Jednou, když jsem se několik měsíců učil, jak vytvářet webové stránky, jsem strávil hodiny procházením se po místním parku, zatímco jsem si v hlavě nacvičoval, jak bych ostatní poučil o svém posledním průlomu.

Photo Credit: Sarabbit via Compfight cc

Možná je to proto, že jsem byl předtím lektor. Ale není to čistě altruistické – zjistil jsem, že učení jiných lidí (nebo alespoň představování si, že učím) je skvělý způsob, jak si upevnit své vlastní poznání.

V posledních pár letech jsem filozofii ‚pošli to dál‘ používal, abych účinně hacknul své vlastní vzdělání, přitom jsem vytvořil udržitelný způsob, jak se zároveň sám učit a pomáhat i ostatním.

Výsledkem je neoficiální mistrovství v různých oblastech, doplněné o práci o 40 000 slov. Stal jsem se odborníkem na důležité a nedostatečně studované téma, sdílel jsem své znalosti se stovkami dalších lidí, a dokonce jsem přitom vydělal i trochu peněz. Tady je můj návod.

Stěžejní myšlenka: učit ostatní je způsob, jak učit sama sebe

Tato myšlenka, která je v podstatě formou zkušenostního učení, ve skutečnosti není nová. V pedagogických časopisech o ní existuje spousta zdrojů, avšak mluví pouze o použití ve třídě.

Učitelé jsou podněcováni, aby navrhovali úkoly, v nichž je před studenty postavena výzva s tím, aby přišli na její řešení.

Tento přístup prý podporuje leadership, iniciativu a nezávislost, tedy tři dovednosti, které nejsou v mladých lidech v moderním vzdělávacím systému téměř vůbec podporovány.

Co když už se nepohybujete v oblasti vzdělávání a existuje něco, co byste se chtěli naučit?

Je zajímavé, jak často se nabízí – zejména v ekonomické krizi – znovu nastoupit do formálního vzdělání. Odsunout skutečný svět tím, že se člověk v něčem stane magistrem, přidat si další kvalifikaci na seznam, investovat do sebe.

Tohle pro mě ale nebyla správná volba. Částečně i z finančních důvodů, ale hlavně proto, že nikdo nevyučuje právě to, co jsem se chtěl naučit. Jedinou možností bylo jít a učit se sám.

Mé „vzdělávání se po svém“ ve story designu

Začíná klíčovou otázkou… Už několik let jsem vytvářel non-fiction filmy pro web, ale když přišlo na vyprávění, cítil jsem, že musím celkem hádat, jak vlastně na to.

Ve svém novinářském výcviku jsem kromě obrácené pyramidy nenarazil na žádný návod, jak fungují příběhy. Storytelling je na internetu žhavým tématem, avšak nikdo vlastně nevysvětluje, jak to celé funguje.

Věděl jsem, že kdybych mohl umění příběhu porozumět lépe, mohl bych vytvářet příběhy s větším dopadem.

… což vede k dalším otázkám. Mé vzdělání vlastně začalo neformálně. Vybral jsem si nějaké populární knihy o vyprávění (zaměřené na scénáristy, které se asi jako jediné storytellingu věnují).

Tyto knihy mi na některé otázky odpověděly, ale probudily mnohé další. Čím víc jsem kopal, tím širší se díra zdála být. To mi pomohlo udržet svou zvědavost vybuzenou.

Měl jsem opravdu pocit, jako by to byla záhada, kterou je třeba vyřešit.

Důležité je vybírat si záměrně. Téměř po roce lehkého kopání a čtení jsem si uvědomil, že jestli mám tuhle záhadu vyřešit, potřebuji ji začít brát vážně.

Klíčovou součástí vlastního vzdělání je totiž jeho záměrnost. Vypracoval jsem seznamy otázek, jež ještě bylo třeba zodpovědět, a udělal si z jejich rozluštění vlastní závazek.

Mé čtení se stalo záměrné: zapsal jsem se do knihovny a prokousal jsem se všemi knihami o umění vyprávění.

Psal jsem si poznámky o všem, co jsem přečetl. K nalezení dalších zdrojů jsem použil Further Reading a dodatky. Knihy jsem pročetl několikrát.

Rychlé zastavení k zamyšlení: kolik studentů platících za studium je ve svém výzkumu tak důkladných? Není to otázka pro nic za nic – několik let jsem učil postgraduální studenty.

Uveřejnění. To je podstatný bod: vzdělávání se po svém nelze provádět v soukromí. Jeho potenciál a energie vychází ze skutečnosti, že se o svou vzdělávací cestu podělíte s veřejností.

Můžete to provést jakýmkoli způsobem: blog nabízí nejlepší příležitost pro dlouhé analýzy, ale nezanedbávejte ani další média.

Video má obrovský potenciál pro vyučování a sociální web zase nabízí bezkonkurenční možnosti propojení.

Jako učedník se stanete obojím – spisovatelem i učitelem – a to dá strukturu všemu, co budete dělat.

Pro mě osobně by studium story designu nebylo tak významné, kdybych své znalosti nesdílel s ostatními. Takže abych své učení strukturoval, začal jsem s ctižádostivým vydavatelským projektem: publikování knihy a řady časopisů. Projekt The Inside the Story (Uvnitř příběhu – pozn. překl.), jenž už dnes trvá dva roky, je páteří mé učební cesty. Přineslo mi to několik významných výhod:

• Vydání knihy a časopisů mi dalo záminku oslovit odborníky v dané oblasti. Pod zástěrkou psaní jsem byl schopen vyslechnout oceněné filmaře, spisovatele a akademiky.
• Časopis zaměřil mé učení. Tím, že jsem každé číslo soustředil na jiné téma v rámci vyprávění, zavázal jsem se na několik měsíců jít ohledně každého aspektu do opravdové hloubky. Na jaře to byl vizuální storytelling, v létě interaktivita.
• Sdílením svého výzkumu a poznání veřejně jsem se v této úzké oblasti zavedl jako odborník. Vedlo to k přednášení na konferencích, a dokonce i vedení workshopů pro novináře.
• Stovky dalších se díky tomu zlepšily ve svém vyprávění. Lidé, kteří si koupili mou knihu a časopisy, se naučili všechno co já. Kolik formálních akademických titulů se tímto může chlubit?
• Získal jsem další dovednosti jako vedlejší produkt. Vytváření časopisu posunulo mé webdesignové dovednosti dál a udělalo ze mě lepšího spisovatele a návrháře.
• A dokonce jsem jako důsledek toho všeho vydělal peníze. Časopis mi přinesl tisíce dolarů (přečtěte si o tom více zde) a kniha, která vyšla ještě předtím, vybrala 4 300 dolarů na charitu (více o tom zde).

Další pauza k zamyšlení: tyhle částky dohromady jsou náklady na magisterské studium (přinejmenším ve Velké Británii). Než abych tyto peníze utratil,  tak jsem je vydělal.

Což potvrzuje, že musíte mít projekt. To je nesmírně důležité. Projekt vám dává důvod ke studiu a zaměřuje vaše učení. Podrobněji jsem o tom psal zde – své vzdělání nemůžete hacknout čtením knih. Musíte něco udělat, vyřešit nějaký problém.

Po třech letech je výsledkem „master“ ve všem (jen ne ve jméně) s disertační prací o 40 000 slovech v podobě čtyř časopisů. Rozdíl mezi touto disertační prací a tou normální je, že moje byla přečtena stovkami lidí, nikoli jen jedním nebo dvěma.

Tady vám ušetřím dech: samozřejmě existují oblasti, které nemůžete hacknout. Nenatáčejte si pitvu vlastní kočky, abyste se stali veterinářem. Avšak v široké škále dovedností z oblasti humanitních a přírodních věd z nás internet může udělat lepší studenty.

V rychle se měnícím světě je jedna věc jistá: naše vzdělání se nemůže zastavit po odchodu z univerzity. Po naší generaci se vyžaduje postup v učení, neustálé rozšiřování a prohlubování znalostí. To je jediný způsob, jak budeme schopni řešit obrovské problémy, které se nám budou stavět do cesty.

Svět vyžaduje, abyste své učení brali vážně, ale nepožaduje návrat do třídy. Nezávislost, energie, ochota sdílet a učit druhé a především zvědavost – to je vše, co potřebujete ke vzdělávání se svým vlastním způsobem.

Pokud vás tento článek alespoň trochu inspiroval, byl bych rád, kdybyste o něm utrousili slovo. Klikněte na like nebo ho retweetněte!

Adam Westbrook je digitální producent a vydavatel se zaměřením na non-fiction vyprávění. Je editorem časopisu Inside Story a prostřednictvím HotPursuit je na misi vedoucí k opětovnému zamilování se do učení.

Z anglického originálu My free degree přeložila Veronika Portešová.