Jste jen „chtělbybýt“? 15 způsobů, jak to poznat

Oprašovat bundy.

To bude tvůj osud, varoval mě Adam. Pokud bych nechytil příležitost na pačesy, byl jsem podle něj předurčen k anonymnímu chrlení lítostivých článků pro jiné autory.

Ale Adam se ve své kritice teprve rozehříval. „Nech Janis. Vy dva spolu nejste šťastní. A uteč z Iowy. Tady se ti nikdy nic nenaskytne,“ dodal.

Dokonce mě pozval, abych se přestěhoval k němu do New Yorku. „Mám teď volné místo,“ vychrlil na mě. „Můžeš u mě zaparkovat. Seženu ti práci u Viking Press – tam milují středozápaďáky! Neumíš si ani představit, jaké to tady je. Jestli chceš psát, musíš vyjít ven, do světa. Vždycky toho budeš litovat, pokud to neuděláš.“

Rychlý posun vpřed o dvacet let. Adam měl pravdu. Nakonec jsem zůstal sám – s Janis jsme se rozešli. Zapustil jsem kořeny tři bloky od místa, kde jsem vyrůstal. Ukázalo se, že v jednom se Adam mýlil – neoprašoval jsem bundy; místo toho jsem psal zápisy z porad a dával dohromady marketingové podklady.

Při pohledu zpět nemám pocit, že jsem žil stejný život, který jsem si dříve představoval. Přesto, že mám splacenou hypotéku a dojíždím do práce jen deset minut, nepřestávám snít o tom, že bych každé ráno jezdil linkou D z Fordhamu do Midtownu. Byl bych ve středu světa. Neminul bych se povoláním. A můj život by měl nějaký význam.

A Adam? Několik let jsme zůstali v kontaktu. Dělil se se mnou o své frustrace s přelétavými přítelkyněmi, problémy s editory, ale také o všechny plusy, které mu situace přinášela. Žil z ruky do úst v Alphabet City, zatímco já jsem jel na autopilota… každé zvýšení platu mi ztěžovalo odchod.

Když já jsem hrál na neprohrávání, Adam nespouštěl z očí výhru. Když já jsem si zadělával na závazky a hromadil věci, on zůstal oddaný své práci, nikdy nepochybující o svém talentu. Jako se jeho svět rozšiřoval, můj se zmenšoval. A nakonec Adamovy maličké výhry vyvrcholily v nominaci na Pulitzera.

Kupodivu jsem necítil žárlivost, když jsem tu novinu uslyšel. Adamův úspěch jsem neodmítal. Bylo to horší: bál jsem se. V mém světě to byl vždy někdo jiný, někdo, koho jsem neznal, kdo si plnil své sny. Ale Adam a já jsme začali na stejném místě. A byli jsme si tak podobní.

V mých představách mé myšlenky přinutily Sama Sheparda stát se vážným. John Hughes se stával sentimentálním, když uviděl má slova na stránce. Ale své črty jsem pokaždé odložil na jindy. Adam však mé výmluvy rozcupoval na kousíčky. Ukázal mi pravdu: čas uplynul a já jsem se stával slabším. Byl stínem, který mi připomněl, čím opravdu jsem. Byl jsem snílek. Byl jsem jen další chtělbybýt.

Chtělibybýt jsou ti, kteří mají schopnosti, ale nikdy svůj potenciál neuplatní. Najdete je ve všech oblastech života, od nadějných umělců až po podnikatele. Vždy něco načínají, ale nikdy nedokončí. Mohou pro vás pracovat. Nebo můžete být vy jedním z nich.

Takže, jak je rozpoznáte? Jak rozlišíte ty, kteří se něčemu věnují jen neurčitě, zájmově, a ty, kteří to myslí vážně?

Tady je patnáct způsobů, jak je rozpoznat:

1) Chybí jim cíle.

Znáte ten typ lidí: Chtělibybýt si myslí, že úspěch se prostě stane. Takže si nevytvářejí jasně formulované cíle, časový harmonogram ani milníky na cestě; svůj plán si pravidelně nekontrolují, ani se necítí být za svůj budoucí úspěch zodpovědní.

Prostě se nechávají unášet proudem a diví se, proč si jich nikdo nikdy nevšimne.

2) Nevytvářejí si návyky.

Tvrdí, že je to volání. Ale reálně je to spíš rozptýlení. Chtělibybýt jsou dobrými rétory. Jejich slovy prosakuje vzdělanost a zapálení. Ale jejich činy pak ukazují, že jsou zavázáni něčemu úplně jinému.

Víte, chtělibybýt totiž nepracují každý den. Neobvolávají investory, ani nevytváří alternativní vyhlídky, když se cítí vyčerpaní nebo poražení. Nic je nepohání k tomu, aby pracovali od brzkého rána do pozdní noci nebo o víkendech.

Zapomínají, že úspěch tkví v pravidelném opakování a neochvějném soustředění. Což dohromady znamená dělat to, co se člověku dělat nechce i ve chvíli, kdy do toho nemá pražádnou chuť.

 

3) Vždycky se srovnávají.

Chcete vědět, kudy vede nejrychlejší cesta ke ztrátě rozumu? Začněte se porovnávat s ostatními. Chtělibybýt se sami sebe často ptají: „Proč jí se to podařilo tak rychle?“ „Co je na ní tak zvláštního?“

Nebo ještě hůře: „Jsem já vůbec taky tak dobrý?“ Možnost tu je, ale v tu danou chvíli je pravděpodobné, že ne. Avšak – mohli by se takovými stát.

Kdyby v sobě vypěstovali to zapálení, kdyby také studovali, experimentovali, upravovali nedokonalé, vynalézali, zůstali vytrvalí. Jedná se o stále tentýž vzorec.

Vzorec, který formoval každého průkopníka od Sofokla až po Steva Jobse. Lidé činu totiž chápou jednu věc: chtělibybýt se srovnávají, zatímco vůdcové si hledí svého cíle.

 

4) Pochybují.

Všichni jsme to někdy slyšeli. Takový ten vnitřní hlásek: „Nejsi dost chytrý/á.“ „Nemáš ty správné známosti.“ „Tohle už bylo dávno uděláno.“  „Co se stane, pokud to zkazím?“ „Není tohle snad dost dobrý život?“

Ten hlas zpochybňuje vaše schopnosti. Vidí to, co je, nikoli to, co by být mohlo. S tímhle přístupem v budoucnosti zahlédnete jen stinné stránky. Ale je to právě ten hlas, který chtělibybýt nakonec krmí.

Důsledkem je, že váhají a slyší nesouhlas, jenž ještě ani nebyl vysloven. Právě tohle tlumí tu naději, tu jiskru, která lidi inspiruje, aby za sebou zanechali stopu. Pak se nakonec stane, že se nadaný chtělbybýt přetvoří v nikdynebude.

 

5) Staví se do obranné pozice.

Chtělibybýt jsou definování jediným znakem: strachem. Vyhýbají se kritice z obavy, že jejich milované dílo bude zkoumáno. Jakmile se jim do cesty připlete překážka, uzavírají se před okolím.

Nebo kolem sebe bezhlavě rozdávají rány a ohánějí se prohlášením, že každý, kdo s nimi nesouhlasí „tomu prostě nerozumí“. Když ostatní uspějí, roste v nich žárlivost a strach, že by nemuseli být až tak výjimeční.

Něco se jim nepodaří: jsou zdrceni a udělají si volno, aby se mohli „dát dohromady“. To je také důvod, proč zůstávají jen těmi, kdo by-chtěli-být. Nedokáží se okamžitě znovu vrhnout do práce a své úsilí zdvojnásobit.

Mohou se nějakou náhodou dostat zase zpátky na správnou cestu, ale stejně nakonec odpadnou. Nemají buď víru v sebe sama, nebo v to, co by chtěli učinit.

 

6) Prokrastinují.

Chtělibybýt nemají rádi práci. Tak hledají a nacházejí způsoby, jak ji odložit. Někteří čekají na „správný čas“, věříce, že inspirace nějak přilétne a práce se sama o sebe postará.

Jiní se vymlouvají na fakt, že potřebují více vzdělání nebo peněz, aby se mohli definitivně zavázat. Jenže jak se objeví nějaký volný okamžik, zahrabou se do sledování seriálů, hraní her nebo chození ven.

Tvrdí, že jsou příliš unavení z práce nebo ze cvičení. A potom ještě s oblibou obviňují své blízké, že je okrádají o drahocenný čas.

No jo, chtělibybýt se vždy vytasí s nějakou výmluvou. Ve skutečnosti pouze mají jiné priority. Chtějí zůstat ve své zóně pohodlí. Tolika by se přece museli vzdát.

Dají tedy na pokušení a raději se pustí nejsnadnější cestou ven. Místo aby sami sebe tlačili vpřed, lenoší a nazývají to pokrokem. Chtělibybýt žijí v odmítání.

Spoléhají se na iluzorní představu, že čas a příležitost tu pro ně bude vždycky. Ani si neuvědomí a dveře příležitosti se zaklapnou.

 

7) Podceňují práci.

Poslyšte tajemství: Chtělibybýt jsou romantici. Představují si svět, kde skvělé nápady na člověka prostě vyskočí a pak nějak vyplní díru v jejich životě.

Výsledek nevyhnutelně dosáhne uznání, významu a dlouhověkosti. Ale tady je skutečnost: celý proces je zdlouhavý, vyčerpávající a nevděčný. Zahrnuje bezpočet falešných startů, problémů a zklamání.

Lidé, kteří se mu zasvětí, častokrát pocítí nenávist k tomu, do čeho se pustili, a sami sebe se táží, k čemu to všechno vlastně je. Musí obětovat mnoho z toho, co je baví.

V celém procesu ztratí lidi, které milovali. A nikdy si nejsou tak docela jistí, jestli to všechno stálo za to.

Fakt je, že život není fér. Tvořivost, zapálení a charakter ne vždy přetrvají. A pokud tito chtělibybýt neuspějí, zbyde jim jen málo. To je cena za seberealizaci. A také břemeno, jež je jen málokdo ochoten nést.

 

8) Nevytváří si záznam cesty.

Chtělibybýt jsou plní nápadů. Často jsou docela dobré. Ale tady je to, co odděluje lidi, kteří by-chtěli-být od těch, kteří by-mohli-být: chtělibybýt málokdy dovedou věci do konce.

Své dny tráví získáváním informací, zvažováním, revizemi, leštěním a zdokonalováním. Avšak jen zřídkakdy něco skutečně pošlou ven, do světa.

Chtělibybýt často věří, že jejich práce je příliš křehká na to, aby se o ni mohli podělit dřív, než bude „prostě dokonalá“. Prohlašují, že až taková bude, bude mluvit za sama za sebe. Jenomže to mají celé domotané.

Nikdy se nestane, že by se zákazníci či investoři jen tak přihrnuli. Chtělibybýt budou také muset jít ven, propagovat a obstát v soutěži. Stejně jako každý jiný. Je snazší si to uvědomit a uskutečnit dříve než bude pozdě.

 

9) Nežijí v přítomnosti.

Chtělibybýt jsou k nalezení všude, jen ne v přítomnosti. Někteří přeskakují o několik kroků vpřed, počítají své budoucí příjmy a chystají si poličku na trofeje.

Jiní rozzlobeně přemítají o tom, co by mělo být, a nechávají své tvůrčí šťávy vyvařit, až se jen tak rozplynou ve vzduchu. Budoucnost a minulost jsou pro chtělibybýt bezpečná útočiště.

Mohou si tam dosyta vychutnat plody úspěchu… aniž by něco museli zpackat, aniž by se museli dřít, aby se zlepšili.

 

10) Přestávají vylepšovat.

Co je nejhorší věc, která se může komu stát? Uhodli jste. Okusit, jak chutná maličký úspěch. To sytí ty nejhorší myšlenky. Chtělibybýt si tak najednou začnou myslet, že jsou mnohem lepší, než ve skutečnosti jsou.

Ztrácejí svůj tah na branku. Stráví méně času nasloucháním, dotazováním, vyzýváním sebe sama, přehodnocováním. Chtělibybýt zůstávají těmi, kdo by-chtěli-něčím-být proto, že o svůj talent jen lehce zavadí.

Stanou se spokojenými. Myslí si, že to, co dělají, je už dost dobré. Ale to všechno je předčasné. Měli by stále pokračovat v učení a zlepšování se… Což není nijak odlišná cesta od lidí, které za to, že v něčem uspěli, obdivují.

 

11) Jsou poháněni nesprávnými důvody.

Lidé zakládají podniky, skládají písně nebo programují aplikace z mnoha různých důvodů. Pro některé jsou tyto cesty způsobem, jak se dostat z obtíží. Jiným to pomáhají dát smysl jejich vnitřnímu pnutí.

Duchovně zaměření vidí svou cestu jako prostředek služby druhým. A také vždy někde najdete ty, kteří míří výhradně za osobním bohatstvím a slávou. Každá z těchto cest může vést k úspěchu.

Ale tady je důvod, proč chtělibybýt tak často neuspívají: často se chytnou nějaké cesty, aniž by skutečně pochopili proč. A vůle je jen tak silná, jako jsou silné důvody, které ji pohánějí.

Jestliže důvody ztratí lesk, jestli nejsou dostatečné, výsledkem je jen další zmatený chtělbybýt, co najednou neví kudy kam.

 

12) Nikdy nepožádají o pomoc.

Typický znak pro chtělibybýt je, že chtějí dokazovat, jak chytří a silní jsou. Takže jdou sami a dělají si věci po svém. Možná jsou příliš pyšní, možná si myslí, že jsou tak dobří, že nepotřebují rady.

A to je ta největší chyba, kterou může někdo udělat. Málokdo může skutečně rozkvést úplně sám. Začínající talenty potřebují minimálně mentory pro vedení a obdivovatele pro uznání a inspiraci (a někdy třeba i rady).

Stejně jako se musí věnovat růstu svého talentu, musí investovat do budování sítí a dobré pověsti. Bez toho můžou chtělibybýt ostatním pouze dokázat, jak moc frustrace a selhání umí přetrpět.

 

13) Nejsou vždy otevření nápadům.

Talentovaní lidé prostě nemohou vypnout. Jejich mysl neustále chrlí nové nápady, jak by bylo možné rozšířit a posílit svou značku. Své oči drží stále otevřené a pro svůj obor (a společnost obecně) hledají vylepšení.

Pokud někdo není svým řemeslem posedlý, můžete vsadit na to, že skončí jako chtělbybýt.

 

14) Příliš se starají o to, co si myslí ostatní.

Všichni lidé, kteří někdy ve světě zapříčinili změnu, sdílejí jednu vlastnost. Nenaslouchali těm, jež o nich pochybovali.

Víte, koho myslím: rodinu, přátele, kteří člověku v dobrém tvrdí, že „tohle by se nemuselo povést“ a že „pro vás chtějí jen to nejlepší“. Jsou to lidé, kteří ve vás příliš živí onen vnitřní hlásek, který se bojí riskovat.

Aby tyto lidi potěšili, chtělibybýt se často drží zpátky. A svět tak ve výsledku pravděpodobně ztratí další průkopnické, šetřící a nová pracovní místa vytvářející nápady.

 

15) Mají strach z úspěchu.

Docela ironie, že? Někteří chtělibybýt se nechají zastrašit i skutečně malým úspěchem. Ptají se sami sebe: „Nebyla to jen náhoda?“ „Opravdu jsem si to zasloužil/a?“ A pak si uvědomí, jak skutečné to opravdu je.

Stejně jako ​legie Římanů, kteří, když vpadli do nepřátelské země, za sebou zapálili své lodě a sledovali, jak hoří a rozpadají se. Není úniku.

Anonymita sloužila jako nouzový únik v případě, že by je jejich výprava zničila a ponížila. Nyní se musí zavázat. A to je poslední způsob, jak identifikovat nějakého chtělbybýt: Když se dostanou so středu pozornosti – couvnou před ním nebo na něj zareagují a přijdou s něčím ještě lepším? Každý může mít příležitost to pořádně rozjet.

Otázka však zní, jestli je pak schopný svou cestu důsledně následovat… a probudit k akci vlastní legie těch, kteří by-chtěli-něčím-být?

Z anglického originálu Are You Only a Wannabe? 15 Ways to Tell přeložila Veronika Portešová.