Proč je generace Y nešťastná

Řekněte ahoj Lucy.

Lucy patří do generace Y, generace narozené mezi pozdními 70. léty a polovinou 90. let. Také tvoří část kultury yuppie, která je této generace součástí.

Pro yuppie ve věkové kategorii generace Y mám vlastní termín: říkám jim Hlavní postavy a Výjimeční Yuppies Generace Y, neboli HVYGY. Člověk, patřící do HVYGY, je speciální případ yuppíků, tedy těch, kteří si myslí, že hrají hlavní roli v nějakém výjimečném příběhu.

Lucy si tak užívá svůj život HVYGY a je moc ráda, že je právě Lucy. Jediný její problém tkví v následujícím:

Lucy je jaksi nešťastná.

Abychom přišli na kloub tomu proč, potřebujeme si napřed definovat, co člověka činí šťastným, nebo nešťastným. Toto znázorňuje jednoduchá formulka:

Abychom si dali věci do souvislostí, připojíme do diskuse i Lucyiny rodiče:

Lucyini rodiče se narodili v 50. letech, jsou to tedy babyboomers. Byli vychováváni Lucyinými prarodiči, členy G. I. neboli tzv. „největší generace“, jež vyrůstala v průběhu Velké deprese, bojovala v 2. světové válce, a rozhodně nepatřila mezi HVYGY.

Lucyini prarodiče z doby Velké hospodářské krize byli posedlí ekonomickým zajištěním a vychovávali její rodiče k tomu, aby si vybudovali praktické a zajištěné kariéry. Chtěli, aby profesní dráha jejích rodičů zahrnovala zelenější trávu, než jakou disponovali oni sami a Lucyiny rodiče vedli k obrazu takové práce, která by vynášela a byla stabilní.

Učili je, že neexistuje nic, co by je mohlo zastavit od získání kousku šťavnatého a zeleného trávníku, ale aby se jejich představa mohla naplnit, budou tomu zároveň muset věnovat mnoho let tvrdé práce.

Poté, co konečně vyrostli z nesnesitelných hippíků, pustili se Lucyini rodiče do svých vlastních kariér. A jak 70., 80., a 90. léta ubíhala, svět vkročil do časů nebývalého hospodářského blahobytu. Lucyiným rodičům se dařilo lépe, než čekali. To způsobilo, že se cítili spokojeně a optimisticky.

Protože Lucyini rodiče získali jednodušší a šťastnější životní zkušenosti než jejich rodiče, Lucy byla vychovávána s optimistickým pohledem na svět a s představou, že svět je plný neomezených možností. A tímto způsobem nebyla vychovávána pouze ona. Babyboomers v celé zemi a po celém světě říkali svým dětem generace Y, že mají možnost stát se čímkoli na světě, čímž jim hluboko do psychiky zabudovávali identitu výjimečnosti jejich budoucnosti, a to až do takové míry, že této generaci už zelený trávník, o kterém snili její rodiče, nestačí. Trávník, který je HVYGYů hodný, má totiž květiny.

To nás vede k prvnímu faktu o HVYGY:

HVYGY jsou prudce ambiciózní

HVYGY od své kariéry potřebuje mnohem víc, než zelený lán blahobytu a bezpečí. Pravdou je, že zelený lán pro HVYGY není dost, není ničím výjimečný či jedinečný. Tam, kde babyboomers chtěli prožívat americký sen, HVYGY chtějí prožívat svůj vlastní osobní sen.

Cal Newport poukazuje na to, že fráze „následuj svou vášeň“ se uchytila teprve v posledních dvaceti letech, v souladu s nástrojem Google’s Ngram viewer, který ukazuje, jak často se v daném časovém okamžiku v anglickém tisku objevuje určitá fráze. Ngram viewer také ukazuje, že sousloví „zabezpečená kariéra“ vyšlo z módy a na jeho místo nastoupila „naplňující kariéra“.

Aby nedošlo k nedorozumění, je třeba říci, že HVYGY hledají ekonomický blahobyt stejně jako jejich rodiče, ale oni ještě k tomu chtějí být svou prací naplněni a přemýšlejí o ní takovým způsobem, který jejich rodičům nepřišel příliš důležitý. Ale děje se ještě něco dalšího. Zatím, co se kariérní cíle celé generace Y staly mnohem specifičtější a ctižádostivější, Lucy se v průběhu dětství vštěpovalo ještě jedno poselství: JSI VÝJIMEČNÁ. („special“ pozn. red.)

A tohle by mohl být dobrý moment ke zmínce druhého faktu o HVYGY:

HVYGY jsou poblouzněni iluzemi

„Samozřejmě“ učili Lucy, „každý půjde a nalezne nějakou naplňující práci, ale JÁ jsem výjimečně úžasná a proto má kariérní a životní cesta bude vyčnívat nad všechny ostatní.“ Takže k celé generaci, jež má neohrožený cíl získat kariérní lán květin, si ještě každý HVYGY zvlášť myslí, že zrovna on nebo ona je předurčen k něčemu ještě většímu – že na jeho květinovém lánu bude navíc třpytící se jednorožec.

Takže proč že jsou poblouznění? Protože všichni HVYGY si myslí, že patří do definice slova speciální:

Z čehož vyplývá, že většina lidí tedy výjimečná není, jelikož jinak by to slovo nic neznamenalo.
A dokonce i teď si HVYGY, jež tohle čte, říká: „Jasně, dobrý postřeh, ale… já skutečně patřím mezi ty výjimečné.“ A tohle je ten problém.

Druhé zklamání, jež HVYGY prožije, se týká vstupu na pracovní trh. Zatímco Lucyini rodiče očekávali, že mnoho let tvrdé práce nakonec povedou ke skvělé práci, Lucy pokládá úžasnou kariéru pro někoho tak mimořádného jako ona za samozřejmou, takže to pro ni znamená jen otázku času a výběru směru, kterým se bude chtít vydat. Její předpracovní očekávání vypadají nějak takhle:

Naneštěstí je tady taková jedna legrační věc o světě – není to tak jednoduché místo k žití, jak se na první pohled zdá – vybudovat si kariéru je vlastně docela těžké. K vybudování velké profesní dráhy je potřeba mnoha let krve, potu a slz (a to se týká i té, která žádné květiny, ani jednorožce ani nezahrnuje), a dokonce i ti nejúspěšnější lidé v časných či polovičních dvacátých letech života, dělají takové úžasné věci jen zřídkakdy.

Ale HVYGY to prostě jen tak nepřijmou.

Paul Harvey, profesor na University of New Hampshire a odborník na HVYGY, vyzkoumal ,že generace Y má „nereálná očekávání a odpor k přijímání kritické zpětné vazby“ a také „nafouknutý pohled na sebe sama“.

Říká, že pro lidi s vyvinutým smyslem k oprávnění, jsou nenaplněná očekávání velkým zdrojem frustrace. Často se cítí mít oprávnění na určitou úroveň respektu a odměn, které ovšem nesou v souladu s jejich skutečnými snahami a schopnostmi, takže se jim tohoto respektu a odměn nedostává v takové míře, jakou by očekávali.

Pro přijímání pracovníků z generace Y Harvey navrhuje, aby při pracovním pohovoru byla položena tato otázka: „Cítíte se být nějakým způsobem výš než vaši spolupracovníci/spolužáci/apod., a jestliže ano, tak proč?“

Říká, že „pokud uchazeč kladně odpoví na první část otázky, ale poté má problémy říct proč, mohlo by se jednat o problém pocitu oprávnění. To se stává, jelikož vnímání oprávněnosti je často založené na nepodloženém pocitu nadřazenosti a zasloužilosti.

Byli vedeni k tomu, možná v mladém věku právě za pomocí všech těch přehorlivých cvičení na budování sebeúcty, že jsou nějakým způsobem výjimeční, ale k této víře postrádají nějaké skutečné zdůvodnění.“

Ale protože svět považuje zásluhy za určující faktor, pár let po dokončení vysoké školy se Lucy nachází někde tady:

Lucyina přemrštěná ctižádostivost společně s domýšlivostí, jež přichází, když má člověk bludné představy o své vlastní ceně, v ní zanechaly ohromná očekávání i ohledně roků těsně po škole. A v porovnání s těmito očekáváními skutečnost bledne s tím, že rovnice „realita – očekávání“ vyjde se záporným výsledkem.

A je to ještě horší: Na vrcholu toho všeho mají HVYGY ještě jeden problém navíc, který se týká celé jejich generace:

HVYGY jsou terčem posměchu

Samozřejmě, že někteří spolužáci Lucyiných rodičů ze střední či vysoké školy skončili mnohem lépe. A i když o nich čas od času třeba slyšeli u skleničky vína, po většinu času nevěděli, co se děje v profesním životě příliš mnoha lidí.

Lucy se však nachází pod neustálým dobíráním moderního úkazu facebookového vytváření představ.

Sociální média pro Lucy vytváří svět, kde A) všechny aktivity ostatních jsou vystaveny na odiv, B) většina lidí o sobě dává k prohlédnutí nafouknutou verzi svého bytí, C) lidé, kteří o své kariéře (či vztazích) dávají nejvíce vědět, jsou obvykle ti, kterým se daří nejlépe, zatímco těm, jež mají nějaké problémy, se svěřovat širokému okolí obvykle tolik nechce. A tohle v Lucy zanechává nesprávné pocity, že všem ostatním se daří jenom dobře, což jejímu neštěstí nakládá jen další závaží.

Takže tohle je ten důvod, proč se Lucy cítí být nešťastná nebo alespoň trochu rozčarovaná a nepostačující. Je docela pravděpodobné, že svou kariéru započala bezvadně, ale jí samotné připadá jako velké zklamání.

Pokud bych chtěl Lucy poradit, řekl bych jí toto:

1) Zůstaň bláznivě ctižádostivá. Současný svět je ambiciózním lidem nakloněn a překypuje mnoha příležitostmi k nalezení květnaté a naplňující kariéry. Konkrétní směr může být zatím mlhavý, ale po cestě se vyjasní – jen je potřeba někde zakořenit.

2) Přestaň si myslet, že jsi výjimečná. Fakt je, že zrovna teď ničím výjimečná nejsi. Jsi jen další úplně nezkušená mladá osoba, která ještě nemá moc co nabídnout. Výjimečnou se můžeš stát tím, že na sobě budeš dlouho a tvrdě pracovat.

3) Nikoho jiného si nevšímej. To, že tráva bývá zelenější vždycky někde jinde, není úplně nová myšlenka, ale v dnešním světě obrazového vytváření iluzorních představ cizí trávník často vypadá jako nádherná louka. Pravdou je, že všichni ostatní jsou právě tak nerozhodní, o sobě pochybující a frustrovaní jako ty. Jestliže se tedy budeš věnovat právě a čistě svému úkolu, už nikdy nebudeš mít žádný důvod k závisti.

Z anglického originálu Why Generation Y Yuppies Are Unhappy přeložila Veronika Portešová. 

Poznámka editora:
Toto je již druhý článek, který k naší generaci vyznívá převážně kriticky (ten první byl 20 věcí, které 20-něco-letým ještě nedochází). Články publikujeme proto, abychom se z nich mohli nějakým způsobem poučit a inspirovat, neznamená to však, že s každým výrokem souhlasíme. Jako odpověď na v poslední době populární kritiku generace Y v USA vzniklo následující video s jasným sdělením: Nestojíme za nic a omlouváme se!