8 nových pohledů na inteligenci

Ve svém díle „Třináct pohledů na kosa“ používá básník Wallace Stevens něco nám známého (v tomto případě se jedná o hojně rozšířeného ptáka) a tím, že se na něj dívá z různých úhlů pohledu, nás nutí zamyslet se novým způsobem.

Snad se Stevens neurazí, když zde stejně jako on představím osm možných pohledů na inteligenci vycházejících z vědy o učení.
Nejprve pár slov k tomuto termínu. Věda o učení je relativně novou disciplínou, která vznikla spojením několika odvětví: kognitivní vědy, psychologie, filozofie a neurovědy. Jejím smyslem je aplikovat v rámci učení a vzdělávání vědecké metody, které byly po mnoho staletí považovány spíše za umění.

Jako vše ostatní, co má co do činění s naším svérázným a nepředvídatelným druhem, i učení a vzdělávání obsahuje spoustu umění. To však neznamená, že by i zde věda nemohla nabídnout překvapivé a užitečné odpovědi na otázku, jak vzdělávat mladé lidi a jakým způsobem vést i vzdělávání vlastní.

A proto: Osm nových pohledů na inteligenci.

 

Pohled první: Situace nás mohou učinit chytřejšími.

Věda o učení nám ukázala, že jsme hluboce ovlivňováni situacemi, v nichž se nacházíme. Mohou buď povzbudit, nebo potlačit naši inteligenci.

Co mám na mysli pod pojmem „situace“? Situace mohou být vnitřní, nebo vnější. Mohou být přechodné a mít krátkého trvání, nebo přetrvávat a být dlouhodobé. Mohou být stejně rozličné jako podmínky, za kterých se učíme ve třídě, v práci nebo ve skupině.

Mohou to být buď fyzické podmínky, které student zažívá v závislosti na míře stresu, době spánku a frekvenci tělesného cvičení, nebo to mohou být mentální podmínky, které si studenti sami vytváří podle toho jaké úrovně odbornosti, koncentrace a motivace jsou schopni dosáhnout.

Situační inteligence je stručně řečeno jediným druhem inteligence, který máme. Důvodem je, že vždy přemýšlíme v nějaké konkrétní situaci, pomocí konkrétního mozku uloženého v konkrétním těle.

Na jedné straně je takový přístup zcela zřejmým, ale na druhé i naprosto radikálním. Radikálním proto, že výzkum inteligence od samého počátku kladl důraz na její stálé a dané vlastnosti.

Inteligence byla chápána jako vrozená vlastnost jedince, stálá za všech okolností a určená především geny (dřív se tomu říkalo „dědičnost“).

Takový byl i pohled Francise Galtona, džentlmena z Viktoriánského období, jenž vyvinul metodu psychometrického testování.  Využil představy stálé a pevně dané inteligence, aby ukázal, že se nachází v žilách předních anglických rodin.

Stejnou představu sdílel i Lewis Terman, tvůrce moderních testů inteligence. Ten ji využil k identifikování a kultivování tzv. „nadaných“ dětí. Dalšími, kdo sdíleli představu stálé inteligence, byli pánové Charles Murray a Richard Herrstein, autoři proslulé knihy z roku 1994 – Bellova křivka.

V ní předkládali myšlenku, že třídní rozdělení Spojených států je nevyhnutelným produktem rozdílné úrovně inteligence jednotlivých rasových a společenských skupin.

Zdůrazňovat tvrzení, že naše inteligence je do velké míry produktem situace, v níž se nacházíme, je tedy nejen rozloučení s tím, jak o této schopnosti věda tradičně uvažovala v minulosti, ale také, jak o ní mnoho z nás přemýšlí i dnes.

 

Pohled druhý: Názory nás mohou učinit chytřejšími.

Psycholožka ze Stanfordu, Carol Dwecková, rozlišuje mezi dvěma způsoby uvažování: fixním způsobem (fixed mindset) neboli vírou, že schopnosti jsou vrozené, a tudíž neměnné, a způsobem orientovaným na růst (growth mindset), který říká, že schopnosti mohou být rozvíjeny skrz učení a praxi.

Tyto názory mají velký vliv, protože ovlivňují, jak přemýšlíme o svých schopnostech, jak vnímáme svět okolo nás a jak se chováme tváří v tvář výzvě nebo nepříznivé situaci.

Psycholog David Yeager, také ze Stanfordu, upozorňuje na to, že náš způsob uvažování v podstatě vytváří „psychologický svět“, v němž žijeme.

Naše názory, ať už jsou orientovány na naše limity nebo růst, tvoří právě jednu z oněch vnitřních situací, které buď potlačují, nebo povzbuzují inteligenci.

 

Pohled třetí: Odbornost nás může učinit chytřejšími.

Jedna z velmi silných linií výzkumu v rámci vědy o učení se zaměřuje na psychologii odbornosti neboli na to, co se děje v mysli odborníka.

Vědci zjistili, že odborníci nejenom, že vědí víc, ale zároveň i vnímají informace jinak než prostý laik. Jejich vidění světa jim umožňuje přemýšlet a jednat obzvlášť inteligentně v rámci rozsahu jejich odbornosti.

Znalosti odborníka jdou skutečně do hloubky. Jsou velmi dobře organizované a točí se okolo základních principů. Jsou také automatizované, což znamená, že byly přetvořeny do podoby mentálních programů vyžadujících velmi málo vědomého úsilí pro své spuštění.

Jsou flexibilní a přenositelné do nových situací. Odborníci si také dovedou své myšlenky velmi dobře uvědomovat, a tím pádem s nimi i mnohem snadněji pracovat. Tvorba odbornosti vyžaduje ale spoustu času. Samozřejmě i tady platí, že nikdy není příliš pozdě (nebo brzy) ponořit se co možná nejhlouběji do oblasti, která nás zajímá.

 

Pohled čtvrtý: Pozornost nás může učinit chytřejšími.

O „žužu testu“ (známý také jako „marshmallow test“) jste už pravděpodobně slyšeli. Jedná se o známý experiment provedený psychologem Walterem Mischelem koncem šedesátých let.

Mischel zjistil, že děti, které dokázaly vydržet nesníst žužu bonbón výměnou za slib, že dostanou později dva, byly úspěšnější ve škole i později v pracovním životě.

V současnosti čelí nejenom mladí lidé takovémuto žužu testu v podstatě každý den, přesněji řečeno každou minutu. Jedná se o naši schopnost vydržet nutkání zkontrolovat svoji emailovou schránku, odpovědět na smsku nebo podívat se, co se děje nového na Facebooku či Twitteru.

Všichni jsme slyšeli o tom, že pro dnešní děti, vyrůstající obklopené digitálními technologiemi, je přirozené dělat víc věcí najednou, a jsou v tom proto velmi dobří.

Faktem ovšem zůstává, že v rámci zpracovávání informací existují v mozku určité mechanismy, které nám brání upírat pozornost na dvě věci najednou.

Stav upřené pozornosti je velmi důležitou vnitřní situací, kterou je třeba kultivovat, abychom mohli naplno využít naši inteligenci.

 

Pohled pátý: Emoce nás mohou učinit chytřejšími.  

Když mluvíme o akademickém úspěchu, občas se zapomínáme zmínit o roli emocí v něm.  Věda o učení ovšem ukázala, že náš emoční stav představuje zásadní vnitřní situaci, která ovlivňuje, jak inteligentně přemýšlíme a jednáme.

Když jsme v dobré náladě, přemýšlíme s větším nadhledem a více kreativně. Pokud pociťujeme úzkost (například při blížícím se obávaném testu z matematiky), odebírá nám tento pocit část kapacity naší operační paměti, a zanechává nás tak doslova s nižší inteligencí, kterou můžeme u zkoušky poté využít.

Jeden ze směrů výzkumu v rámci vědy o učení má co do činění s pocitem naděje. Výzkum v této oblasti odhalil, že pocit naděje  nás vede k tomu pracovat tvrději a vydržet déle, ovšem jen za předpokladu, že jde v ruku v ruce s konkrétním plánem na dosažení našich cílů.

Kromě něj je potřeba mít také jasně stanoveny kroky, které učiníme v případě, že věci nevyjdou přesně podle našich představ (což se také obvykle stává).

 

Pohled šestý: Technologie náš může učinit chytřejšími.

V rámci výzkumu ve filozofii a kognitivní vědě existuje fascinující část zabývající se něčím, čemu se říká prodloužená mysl. Její hlavní podstatou je myšlenka, že mysl nekončí na hranici lebky, ale že se přenáší do našich těl, našich nástrojů i do ostatních lidí, a my je tak využíváme ve svém přemýšlení.

Studie zahrnující skenování mozku odhalily, že když používáme nějaký nástroj (například hrábě) k dosáhnutí na objekt ležící mimo náš dosah, mozek vyhraní část neuronů pro reprezentaci konce nástroje jako by to byly konečky našich prstů. Lidská mysl se vyvinula do podoby, která umožňuje používat naše nástroje (včetně těch technologických), jako by byly prodloužením jí samé.

Problém je, že naše zařízení nás často činí spíš hloupějšími než naopak. Už jsem se zmínila o způsobu, jakým technologie dělí naši pozornost, a v důsledku toho je pak proces učení rozkouskovanější, povrchnější a méně flexibilní než učení odehrávající se při plné koncentraci.

Technologie nás činí hloupějšími, pokud dovolíme, aby naše klíčové schopnosti atrofovaly nepoužíváním, anebo pokud si tyto klíčové schopnosti ani nevytvoříme.

Jeden příklad na ukázku: Snadná dostupnost technologií přivedla mnoho lidí k myšlence, že se už nepotřebují učit fakta, protože k tomu můžou vždy použít Google.

Ve skutečnosti ale výzkum v rámci kognitivní vědy ukázal, že tzv. dovednosti pro 21. století (kritické myšlení, řešení problémů, spolupráce, kreativita), o kterých nyní tak často slýcháme, se nemohou vytvořit v bezobsažném vakuu. Je třeba si je osvojovat v kontextu bohaté zásoby faktických znalostí. Znalostí, které jsou uloženy na základním hard disku – v našem mozku.

Pokud nám má technologie sloužit a ne ubližovat, musíme pochopit, kdy naše nástroje používat a kdy je máme raději odložit stranou.

 

 

Pohled sedmý: Naše těla nás mohou učinit chytřejšími.

Stejné uvažování jako u „prodloužené mysli“ , o níž jsem se zmínila výše, se v současné době používá i ve výzkumu něčeho, co se nazývá „vtělené poznávání“.

Nejpoužívanější metaforou o mozku od dob revoluce v oblasti kognitivní vědy v sedmdesátých letech 20. století je jeho přirovnání k počítači – stroji schopnému zpracovávat abstraktní symboly.

  Věda o učení dokazuje, že tato metafora začíná dostávat vážné trhliny. Zdá se, že přesnější je přirovnat mozek k lidskému srdci.

Všechno, co přispívá k lepšímu fungování srdce – zdravá strava, dostatečný spánek, pravidelné cvičení, mírná stresová zátěž – přispívá stejně tak i k lepšímu fungování mozku.

Vezměme si například spánek, kterému mnoho z nás nevěnuje dostatek času a pozornosti. Často nám uniká, že spánek je ve skutečnosti klíčovou součástí procesu učení.

Právě ve spánku mozek konsoliduje vzpomínky vytvořené v průběhu dne. V podstatě si to můžeme představit tak, jako kdyby vzpomínky třídil.

Oslabuje ty, které považuje za nepodstatné, posiluje ty důležité a zapojuje nové vzpomínky do již existující paměťové struktury.

Pokud po učení nespíme dostatečně dlouho nebo pokud spánek není dostatečně kvalitní, učební proces je tím ošizen, a my si tak pamatujeme méně a neumíme nové informace dostatečně flexibilně využít. To je jen jeden z příkladů, proč fyzický stav našich těl výrazně ovlivňuje fungování našeho mozku a to, do jaké míry jsme schopni využít naši inteligenci.

 

Pohled osmý: Vztahy nás mohou učinit chytřejšími.

Již jsem se zmínila, že lidská mysl je velmi dobrá v promítání se do našich těl, nástrojů, a dokonce i do ostatních lidí tak, aby je použila jako prostředek pro své vlastní přemýšlení.

Kdo z vás má vedle sebe svou dražší polovičku, určitě tuto situaci zažil. S největší pravděpodobností má jeden z vás na starosti pamatovat si, kdy má auto jít na prohlídku, zatímco druhý si pamatuje, kdy má kdo v rodině narozeniny.

Říká se tomu transaktivní paměť a je to jen jeden z mnoha způsobů, jakým nás vztahy s ostatními mohou učinit chytřejšími, než bychom byli sami o sobě.

Je tu ještě jeden druh vztahů, který hraje roli v kontextu naší inteligence, a tím jsou vztahy, které máme k institucím a organizacím, v nichž se pohybujeme nebo pracujeme.

Věda o učení ukázala, že pocit sounáležitosti je kritický pro plné projevení našich schopností.

Věda o učení nám radí, abychom si představovali naše role rodičů, profesionálů, studentů. Měli bychom se vnímat jako pány situace a vytvářet si kolem sebe takové podmínky, které podporují inteligenci v nás i v ostatních lidech kolem.