Položte ten zvýrazňovač! Aneb nejlepší a nejhorší způsoby, jak se učit.

Ve světě tak rychlém a plném informací jako je ten náš každý z nás, od dětí ve školkách přes studenty na kolejích až po pracující dospělé, potřebuje vědět, jak se správně učit.

Ukazuje se, že většina z nás nepoužívá ty techniky učení, které se podle vědy osvědčují jako nejvíce efektivní. Ještě horší je, že podle výzkumů ty nejčastěji námi používané techniky, jako je opakované čtení a zvýrazňování, patří naopak mezi ty nejméně efektivní.

Vědecká literatura hodnotí tyto techniky po desítky let a na toto téma vyšlo přes tisíce článků. Jedná se o příliš široké a komplexní téma pro jakéhokoli průměrného rodiče, učitele nebo zaměstnance, aby se jím probral.

Naštěstí nám tým pěti předních psychologů usnadnil práci. V obsáhlé zprávě vydané dříve tohoto roku Asociací Psychologické Vědy (Association for Psychological Science), její autoři vedení profesorem z Kentské Státní Univerzity Johnem Dunloskym důkladně zkoumají deset učebních taktik a na základě nashromážděných důkazů jim udělují hodnocení podle výše jejich užitečnosti.

Tady je rychlý přehled závěrů zprávy:

Ty nejhorší

Zvýrazňování a podtrhávání vede na seznamu nejméně efektivních technik.

I když na ně často narazíme, studie u nich neprokazují jiné výhody než u obyčejného opakovaného přečtení textu. Část výzkumu dokonce naznačuje, že podtrhávání se může stavět do cesty procesu učení.

Strhává pozornost na jednotlivá fakta, a tím znesnadňuje utváření spojitostí a závěrů. Skoro stejně špatnou technikou je opakované čtení. V praxi na něj velmi často narazíte.

Má ale mnohem menší efektivitu než řada dalších technik, které se vám nabízejí. Sumarizování nebo zápis hlavních bodů obsahu textu může fungovat tomu, kdo dobře ví, jak na to.

Přesto existují lepší alternativy, do kterých můžete investovat svůj čas na studium. Zvýrazňování, podtrhávání, opakované čtení a sumarizování byly autory zařazeny mezi techniky s nízkou účinností.

Ty nejlepší

Na rozdíl od známých praktik, jakými je zvýrazňování nebo opakované čtení, učební přístupy s nejlepšími výsledky nejsou příliš známé mimo psychologické laboratoře.

Jako velmi účinné se jeví postupné rozprostíraní učení v čase. Tato taktika zahrnuje rozprostření vašich studijních sezení v čase oproti učení se na jeden zátah. Nadrtit se informace na poslední chvíli vám možná umožní zvládnout test nebo schůzku, ale obsah z paměti poté velmi rychle zmizí.

Mnohem efektivnější je ponořovat se do studijního materiálu v pravidelných intervalech. Čím déle si chcete informaci pamatovat, ať už je to dva týdny nebo dva roky, úměrně tomu by měl být delší časový interval.

Druhou, vysoce doporučovanou učební strategií, je cvičné testování. Přesně tak, další testy. Jen tyhle nejsou na známku. Výzkum ukazuje, že už samotný akt vyvolávání informací v mysli posiluje vědomosti a napomáhá jejich budoucímu vyvolání.

I když cvičné testování není až tak rozšířenou praxí (přestože ji její výsledky jednoznačně podporují), je tu jedna známější podobná technika: používání kartiček.

Kartičky dnes mohou reprezentovat digitální aplikace jako Quizlet, StudyBlue nebo FlashCardMachine (populární je i Anki, pozn. editora). Jak rozprostírání učení do času, tak i cvičné testování, byly zařazeny mezi techniky s vysokou účinností.

Ten zbytek

Zbytek technik, hodnocených Dunslokym a jeho kolegy, zapadl někam mezi. Nejsou úplně k ničemu, ale ani ne moc efektivní.

Takové techniky zahrnují mentální imaginaci neboli vytváření obrázků na zapamatování textu (vyžaduje to příliš mnoho času a funguje jen u textu jdoucím v ruku v ruce s obrázkem), rozvíjející vyptávání neboli pokládání sobě samému otázku „proč“ v průběhu čtení (je to vcelku otravné, něco jako když vás vaše čtyřleté dítě neustále tahá za rukáv), vlastní vysvětlení neboli donucení se vysvětlit do detailu obsah textu místo pouhého pasivního čtení (tady efektivita záleží na kompletnosti a přesnosti vašich vysvětlení), přerušovaná praxe neboli promíchání různých druhů témat k učení (neexistuje mnoho důkazů podporujících užitečnost této metody vyjma motorických činností) a v neposlední řadě slovní mnemotechnické pomůcky neboli spojování nových slovíček cizího jazyka s podobně znějícími českými slovy.

Tak například anglické slovo „save“ znamenající někoho zachránit nebo ochránit před něčím si můžete spojit s českým slovem „sejf“ znamenajícím trezor. V mysli si pak vizualizujte někoho, jak se běží zachránit před nebezpečím do obřího sejfu, a už význam slova jen tak nezapomenete. Dá to ale dost práce na to, že se tak naučíte jen jedno slovo.

Všechny tyto techniky byly Dunloským a spol. označeny jako „středně“ až „málo“ užitečné ať už pro nedostatek důkazů pro doporučení, nebo zkrátka nejsou dobrou časovou investicí. Pokud chcete rozšířit rámec svého učení, zahoďte zvýrazňovače a radši si začněte vyrábět kartičky.